Čtveřice Gnu je po patnácti letech, podobně jako mnozí jejich kolegové té nejtvrdší rockové scény, pro většinu posluchačů čímsi okrajovým a zároveň pro všechny, kteří se v ní pohybují nezpochybnitelnou ikonou, jménem s pevnou pozicí. Což je – proč to neříct naplno – ,ideální‘ příležitost k tomu zlenivět, nechat se ukolébat pochlebováním, a lebedit si v pozici lokální hvězdy. Soudě podle aktuálního třetího alba ji tento vývoj naště stí zatím nehrozí ani náhodou. Už jen navenek drze sebevědomý, ale zároveň podvědomě ironicky vyznívající název ALBUM EPOCHAL (Silver Rocket, 2007, 28:33) leccos vypovídá o té nejednoznačnosti a nechuti být komukoliv čímsi zástupným, soukromou modlou. Hned od prvního momentu roztočení desky až může zaskočit ta jistota a samozřejmost, s jakou ze sebe kapela své písně sype. Přímočaře, bez zaváhání, s otevřeným hledím. Gnu tenhle repertoár už delší dobu na koncertech hrají a je to z nahrávky znát. S podobou skladeb už evidentně ve studiu nebylo potřeba experimentovat, úloha zvukaře Ondřeje Ježka tu byla podobna práci kameníka – ,jen‘ to celé zručně vytesat. A o tom, jak se mu to povedlo, svědčí až nebezpečná návykovost, s jakou mě bavilo znovu a znovu dokola si těch deset skladeb napěchovaných do v těchto krajích obvyklé půlhodiny obehrávat. Ďábelskost lichých rytmů a zčistajasna vyloupnutého melodického refrénu ve skladbě Spal to srdce se mi mimochodem v hlavě asi bude honit docela dlouho. Jestliže ale po hudební stránce jsou to pořád Gnu, snadno rozpoznatelní, jen zas o kousek dotaženější, se svými spletenými rytmy, dialogy dvou baskytar i puzzlem, ve kterém přesně zapadá skřípající kytara do mezer mezi údery bicích, oproti minulosti je tu výrazný posun v textech. Jsou méně jinotajné, často odkazují ke svým starším kolegům z minulých alb a vypořádávají se s minulostí, ale zároveň výstižně definují ne zrovna optimistickou současnost. Důsledná obrana chránící svůj basketbalový koš proti blížící se krizi středního věku, řekl bych. Deset čistých záseků, nic nepřebývá, nic nechybí. Síla, která znepokojuje, ale zároveň dává jistotu, že je kam jít. „Má to cenu,“ jak se praví v jistém filmu.
