Gwilym Simcock je mladý velšský pianista (ročník 1981). Vystudoval kompozici a hru na piano a lesní roh, věnuje se jazzu i klasické hudbě a s oblibou překračuje hranice obou těchto žánrů. V roce 2011 natočil pro německé vydavatelství ACT nahrávku Lighthouse v triu s britským saxofonistou Timem Garlandem a s izraelským bubeníkem Asafem Sirkisem. V roce 2013 vzniklo pro téhož vydavatele velmi příjemné komorní album Reverie at Schloss Elmau, které Simcock realizoval pouze v duu s ruským kontrabasistou Yurim Goloubevem. Mezitím, v roce 2012, pracoval pianista (a v tomto případě především skladatel) Simcock ještě na jednom, co do počtu zúčastněných hudebníků ambicióznějším, projektu. Toto album vyšlo až letos pod názvem Instrumation a obsahuje dvě kompozice či spíše suity, obě přibližně půlhodinové: Move! o třech větách a dvou kratších mezihrách a pětivětou Simple Tales.
Každá polovina alba má svou historii, své důvody, proč vznikla, což ostatně Simcock zevrubně líčí na obalu desky. Stěžejní je pro něj zřejmě Move!, o které se rozepisuje velmi detailně. Vysvětluje, že původně šlo o jeho sólový projekt s doprovodem orchestru, k němuž se až v průběhu práce, pro posílení rytmické složky, přidali kontrabasista Goloubev a bubeník Martin France a sestavu nakonec doplnil ještě kytarista John Parricelli. Nejvýraznější částí skladby je úvodní věta Clunky, ve které skutečně rytmickou jízdu jazzové kapely mohutně podporují členové orchestru (City of London Sinfonia pod vedením Clarka Rundella) v čele s violoncellistou Williamem Schofieldem. Skladba se docela nenápadně vyvíjí od rytmizované hry komorní skupiny s čím dál výraznějšími přiznávkami dechů až po skutečnou orchestrální jízdu. Kontrastně k tomuto strhujícímu úvodu nepůsobí jen obě klidné mezihry, ale i prostřední věta Columns s klidnější, ale přesto také dramatickou souhrou sólového piana a orchestru.
Zatímco kompozice Move! byla pro Simcocka cestou na částečně neprobádané teritorium, následující Simple Tales promlouvá konvenčnějším jazzovým jazykem. Základ zde tvoří klavírní trio (opět Simcock, Goloubev, France), doplněné o dva hráče na smyčcové nástroje – už zmíněného cellistu Schofielda a houslistu Thomase Goulda. Autor přiznává, že tuto suitu, psanou původně pouze pro trio, záměrně pojal jako kontrast ke klasicizující úvodní kompozici. Neznamená to však, že by druhá polovina alba byla méně zajímavá. Naopak, pouhých pět hráčů dokáže v některých momentech (zvláště v samotném závěru) dostat do uší posluchačů pořádnou energetickou dávku. Mimochodem právě poslední větu s názvem Dance! věnoval Simcock své matce, velké milovnici tradiční keltské hudby. Aniž by skladba evokovala ostrovní folklor na první poslech a aniž by se výrazně vzdálila jazzovému jazyku, Simcock v ní citlivě vzdal hold hudební tradici, na niž sice sám nenavazuje, ale jejíž základy má jako rodilý Velšan zapsány v genech.
ACT, 2014, 59:33
