Dvě podstatné věci nelze kapele Hadry z těla na jejím samonákladovém albu NA STARÝ ČASY (2005, 59:48) upřít. Za prvé: ačkoli hraje v dnešní době poměrně vděčný styl, nenese její muzika žádné zřetelné znaky vypočítavosti. Za druhé: i když Hadry z těla neskládají žádné světoborné kompozice, dokáží vymyslet dobré melodie, které jsou u takovéhle muziky alfou i omegou. Známých a populárních kapel s akordeonem, respektive banjem, případně obojím, je na české scéně v posledních letech na počet obyvatel možná víc než v Irsku a Louisianě dohromady. Je dobře, že se Hadry z těla obloukem vyhýbají (nejen slovní) vulgaritě Divokýho Billa a dnes už dávno přežitému ostentativnímu alkoholismu Tří sester. Z určitého úhlu pohledu mají blíž k Nahoru po schodišti dolů bandu, s nímž je spojuje alespoň v některých písních crazy poloha zpěvu a protiklad skočné muziky s ne úplně veselým textem (zcela markantní je to třeba v Kolotoči), nebo k Trabandu (takový zdánlivý detail jako klarinet hostujícího Jardy Svobody v Heá na něj upomíná možná víc, než je zdrávo, ale platí to třeba i o Pohřební).
To, že Hadry z těla používají i niněru, jež zajímavě dobarvuje sound některých písniček, či loutnu, na které je z poloviny postavena pseudorenesanční skladba Kolemjdoucí, je jistě příjemné, tyto staré nástroje ale v celkovém výrazu kapely nemají stylotvornou funkci. Rozhodně však svědčí o tom, že se Hadry z těla chtějí alespoň částečně vyhnout označení, jen další čeští Pogues‘.
Podstatná výhrada směřuje ke zpěvu: přehnaná exaltovanost, blížící se až k jakési podivné hysterii zejména v některých refrénech, vůbec nesouvisející s obsahem textů, bohužel sráží kapelu na úroveň hospodské party, která se snaží překřičet cinkání půllitrů. A to je škoda. Jakkoli je hraní v hospodě jistě příjemné, Hadry z těla typickou pubrockovou kapelou určitě nejsou a nejspíš ani být nechtějí.