Filozof Lao-c’ by možná řekl: „Svět zná hudbu z Tibetu a Vnitřního Mongolska díky tomu, že existuje mandopop.“ Plevel, co ve státní režii spolehlivě už léta v Číně dusí rockovou a folkovou scénu (po dvou letech to tu raději zabalil i magazín Rolling Stone), takže jak západní producenti, tak čínští muzikanti obracejí svou pozornost na kultury vzdálených provincií. Alba respektované zpěvačky Dadawy obestřelo tibetské tajemno a Sa Dingding k tomu přidala písně z mládí, strávené u babičky ve Vnitřním Mongolsku. Nedávno se do tamní stepi za otcovými předky vypravil také pekingský punkrocker Ilchi. Seznámil se tu s hrdelními zpěváky a hráči na tradiční housle morin-khuur Hugejiltou a Bagenem a když je doplnili tři Čínané, vznikli Hanggai – ve starověké mongolštině si pod tím představte ideální horskou krajinu, stromy, řeky a modrou oblohu – a brzy na to debutové album INTRODUCING (World Music Network, 2008, 36:45).
Také Peking má ve starověkých uličkách hutong umělecky kvasící Downtown, svou Greenwich Village. Ilchi odsud vyšel, Hanggai v klubech hutongu nejčastěji koncertují a částečnou reinkarnací tady prošla také americká, v čínštině zpívající countrybluesmanka, hráčka na banjo Abigal Washburn, vracející se na předměstí Pekingu s bizarním The Sparrow Quartetem, aby si společně zahráli s Hanggai. Zatímco Sparrow Quartet Abigal založila společně s Bélou Fleckem a starou americkou hudební tradici v něm kontaktuje s čínskými melodiemi a poezií, Hanggai lze vnímat jako rub téže mince: vše jedinečné, co skupina nabízí, uchopili a dobarvili angličtí producenti, multiinstrumentalisté a programátoři Matte Scumaci s Robinem Hallerrem. Chce-li se vám teď zakřičet ,pro Kristovy rány, další etnozápadní paskvil!‘ zadržte. Ilchi rockerství nezapře, ale idiot, který by starobylé, výhradně v mongolštině zpívané písně zničil, také není. Vyjma vygradované skladby Five Heroes, kdy Hanggai mají díky elektrické kytaře a banju sílu Velvet Underground z Pekingu, se akustického zvuku všichni drží jako klíště; vklad modernosti se týká spíš atmosféry, rytmů, přidaných pouličních zvuků.„Úžasný pocit sedět v tisíc let starém hutongu z doby Kublajchána a poslouchat staré mongolské eposy prostoupené okolím,“ říká Scumaci.
Hanggai nezavdávají podnět k revoluci, krouží okolo tradic mongolských pastvin, ovšem šíří je dál ve známém obalu: formou písniček otevřených dnešku. Hrdel ním a sborovým zpěvem, důrazem na textové příběhy, souzněním morin-khuur, příbuzným nástrojem tobshuur, neprávem zapomenuté čínské loutny sanxian (dalšího z předchůdců banja) a čtyřstrunné sihu. Vše v daleko energičtějším, dravějším pulsu dneška.