Kdo rád naslouchá country&westernovým inspiracím v jazzu, lehce střiženým jazzrockovým témbrem a bluesovou náladou, kterak jedinečným způsobem zní hudba kytaristy Billa Frisella, určitě si natěšeně pustí nové album cellisty Hanka Robertse a jeho kvarteta. Se jménem tohoto cellisty se setkáváme v mnoha formacích, u nichž hraje důležitou úlohu improvizace. Je členem novátorského Arcado String Quarteta, hrál s Johnem Zornem a dalšími představiteli avantgardy, například s Marty Erlich’s Rites Quartetem, které jsme slyšeli na Jazz Goes To Town v Hradci Králové roku 2010. V edici JMT (Winter&Winter) hrával jak na albech Frisellových, tak vlastních. Pro oživení desítky svých kompozic nové nahrávky si Hank Roberts přizval vedle génia v daném oboru Frisella ještě Jeroma Harrise, hrajícího na akustickou basovou kytaru a na akustickou kytaru (zatímco Frisell vedle elektrické občas vezme do rukou také akustickou) a Kennyho Wollesena, bubeníka a perkusistu. Frisellova přítomnost na nahrávce se nezapře – nejen vlastním kytarovým stylem hry, ale také vlivem na zvuk kapely, který občas připomene jedinečný sound jeho kvarteta z devadesátých let sestaveného bez rytmiky s trumpetistou, trombonistou a tubistou. Ozvěna country&western music je všudypřítomná, ve skladbě Cayuga dokonce tak silná, že o Robertsově autorské čistokrevnosti poněkud pochybuji – určitě vám bude také povědomá.
Roberts s Harrisem si občas také melodii skladby bezeslovně prozpěvují (Easy’s Pocket). Téměř popisně prozaická je dramatická Trats with a Blind Dog, takový avantgardní country jazz. Touto skladbou jsme se přehoupli do druhé půlky repertoáru alba, a Roberts se spoluhráči jakoby chtěl říci – od teď dost legrace, začínáme být „alternativní“ – a se Joker’s Ace to potvrzují. Přibyly různé zvuky, svisty, vrzy, perkusní zvuky, hlasy až vytí, Roberts využívá deformovaného hlasu jazzfonických houslí, v závěru se pracuje se zvukem nástrojů dokonce prostorově. Tuto skladbu považuji za skutečný hit alba! Následující Open Gate má těžký a ponurý rytmus, v němž se vyřádí dlouhým sólem hlavně Hank Roberts. Zvukově ještě temnější je počátek Necklace, která se estetice středozápadních lidovek směrem k jazzové avantgardě vzdálí nejvíce. Funky rytmus s náladou odvázaného rhythm&blues se naopak zjeví v JB, kde nad Harrisovým basováním si vyhraje hlavně Bill Frisell. Téma má krátký jednoduchý motiv a také je krátce hrána, aby rytmická důraznost působila sevřeně. Předposlední Saphire se vyznačuje vzrušujícím dlouhým sólem Robertsovým, v závěru kvůli němu dokonce umlkají spoluhráči, aby toto sólo vyznělo ještě naléhavěji. Z téhož námětu se na závěr zrodí kratší Saphire Blue, tentokrát aby si s ním pohrál Bill Fri sell. Roberts se podílí na osmi Frisellových albech z let 1987 až 2010 a oba se nejen doplňují, spíše také potřebují. Roberts (1954) je totiž méně závislý na americké lidové scéně, ať už tím míním country&western music, lidové blues či rhythm&blues, přesto ji respektuje a dokáže z ní těžit. A Frisell si rád vyzkouší hraní nad svým stylovým standardem. Na této nahrávce lze s každým poslechem objevovat něco nového.
Winter&Winter/2HP, 2011, 54:33