Harley Gaber: In memoriam 2010; Phillip Schroeder: Passage Through a Dream

8_Harley1Už začátkem padesátých let minulého století – in memoriam svého zemřelého syna Stevena – založili Julius a Nancy Epsteinovi The Epstein Family Foundation, která pečovala o mladé umělce. Po rodičích převzali nadaci Dan Epstein, který fi nančně podporuje nová díla klasické hudby a jazzu, a jeho sestra Kay Unger Pitman, která se zaměřila na výtvarné umění. Jak to souvisí s novým dílem skladatele Harleye Gabera? Roku 2010 ve svých devadesáti letech zemřela spoluzakladatelka tohoto fondu, zmíněná Nancy, a Dan Epstein vyzval Gabera, aby na její počest vytvořil rekviem. Proč právě Gaber? Snad proto, že je autorem obdobné skladby, vytrysklé při skonu jeho matky, totiž I Saw My Mother Ascending Mount Fuji. Až potud to mohla být rodinná záležitost, která by zůstala v úzkém kruhu pozůstalých. Jenomže Gaber pojal In memoriam 2010 mnohem šíře. Samozřejmě vyšel z tradice rodiny Epsteinovy a zabýval se i životem zesnulé, avšak své téma rozšířil na současný stav a možný zánik světa. Jde tudíž o apokalypsu, rezonující se stávajícím trendem kultury a humanity (nebo nehumanity). Své kvazi-oratorium sice rozdělil do šesti vět, sondujících zánik i novou posmrtnou šanci bytí, ale při svém provedení je pojímá jako celistvé proudění, jehož předělů se můžeme dohadovat. Je to meteoritové svištění, hudba sfér i naší planety, zvukově neustále proměňovaná, či spíše pozměňovaná na šedesát druhů přístupů, tedy vichření, zadrhávání, umlkání, povlovnění, hvíždění, zvonkovění, zurčení, vískání (í je správně!), šplounání, cvrlikání, cikádovění, šelestění, mísení, odtékání, zvukové blýskání a ještě takové, které nedovedu pojmenovat, tak zvláštní a ojedinělé ozvučení tu panuje. Skladatel přiznává, že při komponování použil, vlastně spíše využil fragmentů z děl jiných skladatelů – od Beethovena a Verdiho přes Mortona Feldmana až k Philipu Blackburnovi, Kennethu Gaburovi (k tomu především), Werneru Durandovi a Paulu Paccionemu, můžeme však říci, že tyto zlomky velice obtížně identifi kujeme, neboť je Gaber nejen odcizil, ale i natolik zcizil, že je začistil do celkového proudění, takže působí jako samozřejmá součást rekviem a jeho náladové roviny.
Neustále si uvědomujeme, že skladba vyvěrá z bouřných časů tohoto století, že ji prochvívá zmar, smutnění, až žalostnění, hořekování beze slov, kalamitní situace vyvolává zvonění hran, je to atak na naše smysly, abychom si stav EKG světa uvědomili, přispívají k tomu i momenty kůrového zpěvu. Nakonec však tušíme zmrtvýchvstání, ale i odťukávání do nenávratna, odkapávání času, odeznívání. Gaber nemusí nadsazovat, zdůrazňovat jednotlivé pasáže. Proměnlivost je takřka nenápadná, ale neustálá, osciluje mezi trápením a smířením. In memoriam 2010 vzniklo po delší skladatelově tvůrčí absenci, nemá nic společného s klasickými rekviem, jaká známe, je to však dílo dost zásadní. A myslím, že přes katastrofi cké rešerše nemusí působit naprostou beznaděj. Možná spíš vykoupení. Nebo alespoň vykupování. Ostatně kdo chceš vědět víc, nalistuj si v bookletu obsáhlou skladatelovu explikaci.

8_Harley2Pětice kompozic Phillipa Schroedera na CD Passage Through A Dream pochází z let 2007 až 2010 (závěrečná Sky Blue Dreams sice vznikla už v roce 1985, prošla však dvěma revizemi) a je do určité míry opakem i obdobou opusu Gaberova. Opakem: všechny kompozice jsou tu v souladu s názvem snové a snivé, až zasněné, prochvívá je jakási melancholická konejšivost, truchlivá hloubavost. Obdobou: celé album si podržuje značnou jednotu stylovou, zvukovou, náladovou a z této roviny nevybočuje. Přitom ovšem je dvojdomé. Kaskádovitý, zvonivý ústřední klavír, u něhož sedí sám skladatel (původně rocker a jazzman), je hravý, ale k jeho znění se přidávají další ingredience, táhlejší, povlovnější, vážnější, vzlínavější, a tento protiklad slyšíme většinou souběžně, ať jde o klarinet Michaela Hensona či Martyho Walkera a přídavné nástroje, jako je eufonium Jamieho Liptona či akordeon a vibrafon Ricka Dimonda. Závěr pojednou zmohutní, k dosavadnímu minimálnímu obsazení přibývá fl étna Jennifer Amox a harfa Jane Grothe, Henson si přibírá basový klarinet a čistý a svěží vokál byl svěřen sopranistce Erin Bridgeman. Toto vyznění působí až dojmem chrámové exhibice a nevadí ani ohlas Glasse, který tu můžeme zaznamenat. Přitom je pozoruhodné, že celé toto nikoli nestřídmé, spíše uvážlivé a nevzrušené album působí značně osvobodivě, ba vzrušivě. Paradox? Proč? Jsou přece nehalasní umělci, kteří ve svém díle mají větší náboj nežli křiklouni.

innova Recordings, 2011, 63:53
innova Recordings, 2011, 50:38

Přidat komentář