Dub – to je tlustý a hluboko se táhnoucí kořen jamajské hudby, který se díky domestikaci v Evropě a následném naroubování na moderní technologie stal základem řady zajímavých hudebních stylů. Vzpomeňme alespoň trip-hop v čele s Massive Attack či psycheledií omámenou taneční hudbu od experimentátorů The Orb až po psytrancové jezdce Shpongle. Jedním z francouzských představitelů dubu je i Laurent Perrier, elektronický univerzál zasahující od experimentálního ambientu až k industriálně laděné taneční hudbě. Jeho jamajsky okouřené alter ego Heal přišlo po sedmi letech s novinkou STARTING BACK (Sound Of Probation, 2007, 56:40), která krom základní inspirace pošilhává i po dalších žánrových škatulkách. Hiphopové scratche, jazzující piánko i futuristická elektronika se snaží nahrávku povodit zajímavými neprošlapanými stezkami a na začátku alba vše opravdu vychází. Bohužel s dalšími příspěvky od poloviny alba nápadů ubývá a postupně se odhaluje syntetická kostra, na níž Laurent z nedostatku invence nakonec nahazuje podobné druhojakostní proprietky, podobně jako nešika Pat svou pracovní tašku na věšák za dveřmi ve známém animovaném večerníčku. Atmosféra, která zdobí i mnohem minimalističtější kompozice mistrů oboru Billa Laswella nebo Jaha Wobblea, se nedostavuje a přichází nervózní čekání na Godota. Kdyby nebyl začátek desky tak nadějný, budu v celkovém hodnocení shovívavější. Takto hodnotím kolekci přísněji – jako ze 2/3 promarněnou příležitost.
Druhým ,mistrem basů‘ bude v dnešní dvojrecenzi persóna, jejíž výsostné znaky jsou léta čitelné a ustálené, přesto se zdráhá vklouznout do jakéhokoliv žánru natolik, aby se s ním svázala víc, než by jí přišlo únosné. Mluvíme o Jacku Dengersovi a jeho projektu Meat Beat Manifesto. Jeho obligátní hra kočky s myší (hudebník versus zbytek světa) má další pokračování, tentokrát s názvem AUTOIMMUNE (Planet Mu, 2008, 50:32), a znovu se jedná o úhybný manévr do kouta, kam ještě Jack se svou ekipou nezavítal. Zatímco na poslední desce se posluchači prodírali nečekanou náloží jazzových nálad, tentokrát ponecháme sofistikovanými improvizacemi naplněný směr netknutý a vydáme se vymletou asfaltovou cestou do undergroundového londýnského podzemí za dubstepem. Poslední výhonek dubu v sobě snoubí zatěžkaný basový fundament s industriální bezvýchodnou realitou anglických nižších vrstev a tanečním pozlátkem two stepu. Bylo by až podezřelé, kdyby umělec, pro něhož jsou tak signifi kantní již naznačené výsostné znaky, jako rytmus, tučná basová linka či jakákoliv forma elektronické distorze, nechal v současné době protežovaný hudební fenomén ležet ladem. Do Jackova proměnlivě temného postindustriálního světa zavál jemný a opojný jamajský vánek a posunul desátou řadovou desku ze zaprášených jazzových špeluněk do ilegálních továrních tančíren s hustou kanabisovou mlhou. I přes momentální dubstepové opojení (styloví hostující toasteři, ostré basové ataky, lehké houpání v bocích) zůstává Meat Beat Manifesto v lecčems stále stejný – valivě usazený ve středních tempech, programově industriálně neuchopitelný a náladově znepokojivý, jak vzpomínka na tíživý sen. Desátý dlouhohrající pokus pana Dangerse znovu potvrdil, že výjimečné postavení, kterého požívá po téměř dvaceti letech fungování na scéně, není výsledkem trendových vln, ale kvalitativně unikátní cesty, jež neúnavně prosekává postindustriální džunglí dnešních dnů. Pravdivě a přitažlivě.
