Již čtvrté plně autorské album vydala jedna z nejzajímavějších mladých jazzových muzikantek současnosti, japonská pianistka Hiromi.
Osmadvacetiletá Hiromi (plným jménem Hiromi Uehara) začala s hudbou už v raném dětství a zpočátku se zdálo, že je předurčena k interpretaci vážné hudby – ostatně, už jako čtrnáctiletá koncertovala v Praze s Českou filharmonií a tento zážitek dodnes považuje za jeden ze zásadních zlomů své kariéry. K jazzu ji přesměrovalo setkání s americkým veteránem Chickem Coreou, jenž ji při svém tokijském koncertě přizval ke společné improvizaci. Následovalo Hiromino studium ve Spojených státech na nejprestižnější jazzové škole Berklee v Bostonu, kde se také seznámila se členy své současné kapely, baskytaristou Tonym Greyem a slovenským bubeníkem Martinem Valihorou (ten si, mimochodem, prošel učednickými léty před více než deseti lety za zády Richarda Müllera).
Hiromi ráda hovoří o své naprosté otevřenosti vůči všem hudebním žánrům. Mezi svými oblíbenci jmenuje jak jazzové pianisty Oscara Petersona a Ahmada Jamala (ten produkoval v roce 2003 její debut Another Mind), tak rockové kapely Dream Theater či King Crimson, stejně jako klasiky funky Sly And The Family Stone. A blízko má pochopitelně i k evropským skladatelům vážné hudby. Po poslechu jejích nahrávek je jasně patrné, že nemluví do větru. Zatímco její předchozí album Spiral přineslo až na jednu bonusovou výjimku plně akustickou, prostorově rozmáchlou hudbu, novinka TIME CONTROL (Telarc/Classic, 2007, 62:19) je spíše fusion projektem. Za tím účelem nejen Hiromi sfoukla prach ze syntezátorů, ale také přizvala známého kytarového experimentátora Davida Fiuczynského a celý kvartet pojmenovala Hiromi‘s Sonicbloom.
Hiromina hudba je i nyní mimořádně nápaditá a osobitá. Minulé album sice bylo díky syntéze amerického jazzu, zjevné znalosti evropské klasiky a pianistčina/ autorčina šarmu a citlivosti (o výborném zvládnutí nástrojů všech zúčastněných a jejich improvizátorské invenci nemluvě) doslova ohromující. To Time Control, ucelený projekt na téma času, tak úplně není, byť přináší spoustu vynikající hudby. Zvláště originální dialogy Hiromi (ať už na piano nebo syntezátory) a Fiuczynského jsou odpovědí na otázku, kam lze ještě dnes rozvíjet klasický model jazzové fúze de facto starými prostředky, ale zcela aktuálním obsahem. Je pravda, že některé skladby jsou co do stopáže mírně předimenzované, přesto nelze říct, že by nudily. Jen by z množství zvratů a nápadů určitě šlo při menší ,neposednosti‘ vytěžit víc.
Ale jak říkám, ačkoli dosavadním vrcholem Hirominy tvorby zůstává loňské Spiral, album Time Control může stejně tak být docela dobrou vstupenkou do jejího zvláštního světa.
