K tuzemským kytarovkám mám možná ještě větší nedůvěru než k pohrobkům undergroundu. Nejenže donekonečna opakují omletá schémata, ale ještě bývají nechutně rozplizlé a v refrénech vystupuje do popředí hymnická pompéznost, která jasně ukazuje popové ambice. Před Everestem Houpacích koní ale musím smeknout. Deska mě do sebe vtáhla, ačkoli jsem si uvědomoval, že i tato parta trpí posledním zmíněným neduhem. Naštěstí hymnické refrény nikdy neshodily náladu písní, jak se to obvykle stává, ale většinou je skutečně korunovaly. Žádné prosté střídání dokola omílané sloky s vlezlým refrénem. Skladby se postupně vyvíjejí, rostou jako katedrála vypínající se k nebi, kterou korunuje klenba. Jasně, že tohle dělali Mission, ovšem s mnohem větší pompou. Wayne Hussey sice má podmanivější hlas, ale taky mnohem větší ego, a tady se všichni snaží sloužit celku. Základem je pevná rytmická struktura, které je drží jako svorník, ať už ji vytvářejí bicí s basou, nebo kytarový riff. Ostří přinášejí neuvěřitelně nabroušené kytary, které se dokáží divoce rozběsnit jako v nějaké noisové party. Temnotu pak dodávají dunivé bubny a napětí sbory až soulové (Neber) nebo klávesy, nejlépe samozřejmě varhany, jaké se objevují ve fitzgeraldovské Zeldě. V ní s názvuky klasického rhythm and blues a soulu šedesátých let kontrastuje běsnění kytary evokující šílenství alkoholismu. Gradace stupňující napětí a naléhavost je obdivuhodná. Kapela postupně přidává jednu ingredienci za druhou, takže není možné nepodlehnout. Neber přitom začíná jako banální popěvek začínající klávesami a nijak originálním beglajtem, ale jak se zahušťují aranžmá, stoupá napětí ke gospelovému vyvrcholení stojícímu na mantře Bože neber nadarmo jméno mé. Podobně povýšila houstnoucí aranžmá i Z popela, které začíná vybrnkáváním jako stovky písní všech kytarovek světa. Stejné schéma ale Houpací koně neopakují. Kapele pomohlo, že se načas odmlčela. Nabrala sílu. A taky má co říci. Mluví o svých pocitech mužů v době krize středního věku, ale neutápí se jen ve vlastních pocitech, dokáže je shodit: „Tohle je podrobná zpráva chlápka z půl / tak tohle je podrobná zpráva chlápka v půl / půlka nad čtyřicet, půlka pod padesát / možná půlka všeho / možná půlka všeho / nebo víc / A z nebe svítí celá,“ stojí v úvodní písní Čtyřicet a půl, která pokračuje: „Mý letitý zvyky se časem prohlubujou dál / sekám očima sekám do ledu / půlka nad čtyřicet půlka pod padesát.“ Symbolem je výstup na Everest ve věku, když už ubývá sil. Končí skutečně silným obrazem možné neexistence smyslu života: „Jestli je Everest někde nade mnou / jestli je Everest vůbec nade mnou / jestli je.“ Samozřejmě ne všechny texty jsou tak silné, jako verše: „A démoni, jak pára syčí, dole někde řvou / A démoni, co nejsou ničí, dávno ze hry jsou.“ Story z otrokářské lodi Vesluju onen dotek reality postrádá. Houpací koně se vzepjali a natočili výjimečnou desku, na které dokázali překonat svá omezení lokální kytarovky se všemi z toho plynoucími omezeními a klišé. Při jejich poslechu se mi maně vybavovali poslední New Model Army a něco z nálady Give Out But Don’t Give Up od Primal Scream. Pozn.: Citace textů je přibližná, kapela nabídla k recenzi pouze download bez textové přílohy.
Yannick South Recods, 2013, 41:24
