Když z kanadského Montrealu do světa zazářila intenzivním temným světlem hvězda jménem Godspeed You! Black Emperor, bylo jasné, že si na postrockovém nebi musíme definitivně zvýraznit další důležité epicentrum. Udržet pohromadě tento více než desetičlenný kolos bylo dlouhodobě neudržitelné, a tak se po postupném ústupu GY!BY do ústraní dostalo více pozornosti na řadu bočních projektů jednotlivých členů, jež se začaly rojit jako houby po dešti už za života této legendy.
Jedním z nejzajímavějších výhonků na montrealském postrockovém pařeništi je sólové snažení Mikea Moyi tvořícího 
pod pseudonymem Hrsta. Třetí dlouhohrající deska jeho kapely s názvem GHOSTS WILL COME AND KISS OUR EYES (Constellation Rec., 2007, 41:50) měla těžkou úlohu – vyrovnat se předchozímu, tři roky starému majstrštyku Stem Stem In Electro. Těžko říci, co Mikeovi pomohlo, zda náhodači přirozený běh okolností, realitou ale je, že nová nálož má na první poslech odlišně zabarvený obsah. Pryč je převážná část pozitivního psychedelického ducha, který symbolizovaly především vícehlasé sbory a lehké smyčcové party (trojice dívek s houslemi, violou a cellem dnes v sestavě nefiguruje). Místo nich nastoupil nový člen sestavy Brooke Crouser z Jackie-O Motherfucker a jeho archaické hammondy plus kvílivě klouzavé kytarové linky. Hrsta se obloukem vrací k odkazu Godspeed You! Black Emperor ve střídmější čtyřčlenné sestavě (v kapele stále funguje rytmická dvojka Harris Newman-basa a Eric Craven-bicí). Neodkazuji jen na osmiminutový pomalu gradující hymnus Hechicero del Bosque, ale i kratší kousky včetně závěrečného coveru Bee Gees Holiday. Nevím, co smutného se odehrálo během loňského turné, jež zasáhlo i Prahu, a kde vznikaly novinky na toto album, jasné je pouze to, že novinka referuje především o nenaplněných tužbách, ztrátách, bolestech a zklamáních. Poutavě, s minimem patosu a sebemrskačství.
To další kvarteto z Montrealu, Feu Thérèse nad věcmi extrémně dlouho nebádá a tvorbu intuitivně střílí od boku. Jejich druhá deska ÇA VA COGNER (Constellation Rec., 2007, 37:24) odkazuje k znovuobjevené lásce – staré analogové elektronice a vrnícím sekvencerům, kterou čtveřice vedená byvším předákem Fly Pan Am Jonathanem Parantem spojuje s rockovým fundamentem. Je v tom velká porce nostalgie a odvahy zároveň spojovat primitivně vedené synthi linky s avantgardním duchem do podivného hybridně popového novotvaru.
Feu Thérèse dohady o tom, zda je to dobře či špatně, neřeší a hrne do nás tu rychlý zpívaný kousek, tu pomalou instrumentálku a já mezi řádky cítím, jak to pány ohromně bavilo. Minulý čas je na místě, skupina zazářila jako supernova, a jak rychle vlétla na hudební scénu, tak rychle se rozpadla. Čest její památce.