Hudba z říše, nad níž slunce nezapadlo

Nesmírná rozmanitost španělské hudby souvisí s její historickou složitostí, s civilizacemi, které se na Pyrenejském poloostrově během staletí vystřídaly, přičemž každá z nich tu zanechala nesmazatelné stopy. Období, kdy Španělsko představovalo říši, nad níž slunce nezapadá, patří k nejšťastnějším. Žili tu vedle sebe křesťané, Židé i Arabové, a i když tohle společenství královna Isabela v 15. století utnula – Židy s muslimy vyhnala ze země –, na zakořeněném multikulturalismu to nic nezměnilo. Přežívá tu dodnes; co autonomní kraj to jiná kultura, zvyky a hudba. Něco charakteristického, co by je spojovalo, najdete těžko. Není proto náhodou, že se v andaluské Seville na tři roky utábořil světový veletrh world music WOMEX. Madridský label Galileo (www.galileo -mc.com), založený v roce 2002, ve svém katalogu navíc dokazuje, na co nelze u hudby ze Španělska zapomenout – na jihoamerickou diasporu.

3_minirecenze1Že středověká hudba nemusí odrazovat a znít vzrušivě už léta dokazují dvě skupiny upřednostňující při vší snaze o autentičnost hravější výklad: němečtí Estampie a španělští L’ham de Foc. Společný projekt AL ANDALUZ: Deus Et Diabolus (Galileo/PJ Music, 2007, 60:57) zaznamenaný v dominikánském klášteře le Cartuja poblíž Sevilly, nabízí ve strhujícím, monumentálním podání ojediněle retrospektivní pohled na hudbu vrcholného období muslimské říše Al-Andalus, v níž od 7. století docházelo k obrovskému hospodářskému a kulturnímu rozkvětu ovlivňujícímu celou západní Evropu. Symbolem Al Andalus už také navždy zůstane soužití a splývání tří kultur: arabské, židovské a křesťanské. Bez ohledu na náboženské cítění hudebníci, básníci, fi lozofové a vědci tehdy usilovali o nalézání té jediné pravdy.
Zatímco L’ham de Foc vedení multiinstrumentalistou Efénem Lópezem a zpěvačkou Marou Aranda prosluli interpretací sefardské a středozemní hudby, Michael Popp se s Estampií desítky let zaměřuje na střední Evropu. Multikulturní Al Andaluz použili jako platformu, přesvědčivý důkaz slučování rozličných hudebních kultur, na které se dnes rádo zapomíná. Fascinující, výhradně akustická nahrávka také stvrzuje, že arabské loutny, niněry, fl étny a nejrůznější bubny s tamburínami mohou mít ve správně odhadnutém podání drtivou sílu hlasité rockové kapely. Obal alba láká třemi krásnými ženami, ve skutečnosti pastorálně opojnými pronikavými hlasy Al Andaluz: Mara Aranda, Sigrid Hausen a Iman al Kandoussi.
Také Michael Popp má za to, že středověká hudba nemůže být stará a neaktuální a to z prostého důvodu – nebylo jí po staletí skoro slyšet. Něco o tom ví: v Salzburgu ji vystudoval u Nikolause Harnoncourta, od 80. let vede takto zaměřenou německou skupinu Estampie a donedávna souběžne také elektro-středověké trio Qntal, s přehledem přehlušující gotiky Sisters of Mercy s The Mission dohromady. Po boku mu vždy stála klasicky vystudovaná zpěvačka Sigrid Hausen alias Syrah se specialistou na baroko, niněristou a zpěvákem Ernstem Schwindlem.
V počátcích to měli těžké: v prostředí, kde se jakýkoliv vybočující tvůrčí zásah nebo neadekvátní, tudíž neuctivý přístup k dodržovanému výkladu jak hrát středověkou hudbu bral jako zrada, jim dogmatici hrozili pěstí – do té doby, než je poslali do háje a před konvenčností a historickou praxí upřednostnili vlastní, pro ně i pro mladé publikum moderní cestu, na níž si je brzy vyhledali avantgardní divadelní režiséři, s nimiž se pustili do momunetálních komponovaných představení s indickými tanečnicemi. Sklidili za ně sice od ochránců starých pořádků zdrcující kritiku – „zdraví nebezpečná hudba“ – od liberálního přesvědčení ovšem neustoupili.
3_minirecenze2Výhradně akustická ESTAMPIE přenášející středověkou hudbu do jiné dimenze už několik let nazpět nezavírá dveře před vlivy z jiných kultur: na fiktivní cestě do Čingischánovy země se potkali s hudebníky a zpěváky z Mongolska, Íránu a Indie. Takto okořeněné středověké hudební mystérium nemohlo znít vzrušivěji. Osmnáctiskladbová kompilace Best Of 1986 –2006 (Galileo/PJ Music, 2007, 79:24) ho bere v potaz podobně jako úplné začátky Estampie a pozdější komponované projekty Ondas, Ludus Danielis nebo Fin Amor.
Extramadura, extrémně drsný a chudý španělský region hraničící s Portugalskem, nepatří mezi zrovna dvakrát známé turistické atrakce. Vlastně o něm vědí spíš gurmáni a historici: z místních polodivokých prasat s černými kopýtky živících se žaludy, se vyrábí světoznámá sušená šunka pata negra. Když vyluštíte hádanku, proč se značný počet jihoamerických měst, a to i těch hlavních, jmenuje stejně jako ta z Extramadury, dojde vám, proč se regionu přezdívá „tierra de conquistadores“, země dobyvatelů. Pocházeli odtud totiž Hernán Cortés, Francisco Pizzarro nebo Pedro de Alvarado. A vztaženo na dnešní dobu, kořeny tu mají také španělští kosmonauté Michael Lopez -Alegria s Pedrem Duquem.
V průběhu reconquisty Extramadura nadlouho představovala mezník mezi muslimským a křesťanským světem, z čehož dodnes čerpá jinde ve Španělsku neslyšená hudba: tanečně bujná, melodická a zároveň přitom melancholická, což má přímou souvislost jak s minulostí, kdy z Extramadury statisíce lidí utíkaly do Ameriky, tak se sousedním Portugalskem a jeho tradicí fado.
3_minirecenze3Rytmický tanec jota se tu tančí také zdaleka nejrychleji a ženské sbory se svou intenzitou a syrovostí nezaostávají za proslulými galicijskými pandereitas. Početná skupina zpěváků a multiinstrumentalistů ACETRE během dvacetileté existence alby šetřila – o to víc staví na nezapomenutelně energických koncertech –, každé z nich ovšem aspirovalo na nahrávku roku; zpočátku ve Španělsku a Portugalsku, později také v Evropě. Zapomenuté, po staletí převážně ústně předávané písně také na albu Dehesario (Galileo/PJ Music, 2007, 61:58) obohacuje novými city a emocemi. Nadále upřednostňuje akustické nástroje, použitím bicích je ovšem přizpůsobuje dnešku. Před housle, akordeon, flétny, niněry, tamburíny, kastaněty, triangly, africké perkuse a dudy s nespočtem kytar, louten, cister či mandolín staví zvuk národního nástroje zambomba (u nás fanfrnoch – džbán potažený kůží, s taháním žíní uprostřed) a hlasy zpěváků, dovršující hlavně ve sborech pocit, že vás Acetre drží na provázku jako loutku a dělají s ní, co se jim zachce. Ostatně, když Alan Lomax v 50. letech utekl ze Států a na dlouhé měsíce se usadil v Extramaduře, zpočátku prý nebyl schopen tuhle hudbu ani natáčet, jak s ním zamávala.
3_minirecenze4Něžně svůdné akty krásné mladé holky na obalu, hlas, že se musíte opřít a všude samá chvála. Až podezřele kladů okolo argentinské rodačky, v Asturii zdomácnělé ANABEL SANTIAGO. Když na předešlém albu přezpívala písně osmdesátileté Diamanty Rodriguez, asturijské královny stylu tonada (někdy také asturianada), emotivní odnoži flamenka, publikum na Womexu zpozornělo, především kvůli tomu, jak se s nimi přes své mládí popasovala. Jedná se o poměrně náročný a víceméně zapomenutý způsob zpěvu, s doprovodem dud a někdy ani těch ne. S Michaelem Lee Wolfem, Američanem stejně jako ona usazeným ve Španělsku, preferujícím blues, jazz a folkrockové písničkářství, Anabel od tonada na nahrávce Desnuda (Galileo/PJ Music, 2007, 47:20) malinko poodstoupila: většinu skladeb s vírou v její úžasně znělý hlas složil Ismael Arias, spoléhající také na její smysl pro tango. Wolf Anabel nasměroval do zdánlivého risku: předložil jí Folsom Prison Blues od Johnnyho Cashe nebo americkou lidovku, Brucem Springsteenem na Nebrasce pojmenovanou Johnny 99, z níž Lucinda Williams udělala Essence a John Hiatt skvělou Have A Little Faith In Me; Anabel Santiago ji ve španělštině neuvěřitelně zpívá pod názvem Ven A Veme s Wolfeho drhnoucí kytarou. Mezi zbývající pětkou muzikantů najdete vynikajícího perkusistu Manuela Cordera nebo jazzového klavíristu Jacoba de Miguela. Bez debat doporučeníhodné album.

Přidat komentář