Slyšet Dr. House zpívat blues je samozřejmě stejný šok jako vidět českého prezidenta krást chilské pero. Pouze s tím rozdílem, že je to šok příjemný. I kdyby poselstvím téhle desky nemělo být nic než prosté sdělení, že ne každá televizní hvězda má místo mozku malou kostku, museli bychom to s povděkem kvitovat. Ale světe, zboř se, ono je to album navíc dobré, výborné, mimořádné. Pravda, s producentem Joem Henrym (comebacky Solomona Burkea, Bettye LaVette a Mose Allisona) po ruce se nedá nic moc zkazit. Jenže tentokrát je znát, že zpívající herec Hugh Laurie sám dobře věděl, co chce a kam má jeho hudba směřovat.
Tak především projevil excelentní vkus, co se týče vzorů. CD Let Them Talk má neworleanský ráz, bluesová forma se tu vyskytuje v dřevní podobě a mísí se jak se zárodečným jazzem, tak se všemi ostatními přísadami louisianského hudebního gumba. Diváci seriálu „z lékařského prostředí“ možná budou chvilku googlovat, kdo byl ten mytický kornetista a schizofrenik, o němž Laurie zpívá ve starém Buddy Bolden’s Blues. Těžko také odhadnout, kolik z hercových fanoušků kdy smočilo nohy v řece Swanee ze známé skladby Stephena Fostera, mimochodem autora zlidovělé „Zuzany“. Zmatené posluchače ale může uklidnit skutečnost, že Foster prý fl oridskou řeku Suwannee také nikdy neviděl.
Obrázek rozvrzaných dřevěných domků a chatrčí v bažinaté Deltě se zajímavě doplňuje s Laurieho skřípavým hlasem, který vlastně není ani moc příjemný a neoplývá kdovíjak velkým rozsahem. Ale způsob, jakým zpěvák muziku vnímá, a vytříbený cit pro atmosféru jej opravňují i ke coververzím tak otřepaných kousků, jako je špitální morytát St. James Infi rmary nebo spirituál Battle Of Jericho. V prvním případě se dlouhý klavírní úvod jasně vztahuje k jedinečnému podání Roosevelta Sykese, zatímco v Police Dog Blues díky Laurieho fundovanému zájmu o nejstarší generaci černošských bluesmanů ožívá duch neprávem zapomenutého krále ragtimové kytary Blind Blakea.
Citací a konotací je na tomhle albu požehnaně – viz variace na nesmrtelnou Robertu či Albertu v písni Tipitina nebo opětovné vzkříšení dupáku Roberta Johnsona They’re Red Hot, jenž by klidně mohl být prvním americkým rock’n’rollem. Vzácný pel nahrávce dodávají dvě neworleanské legendy: skladatel a aranžér Allen Toussaint a soulová kněžka Irma Thomasová, excelující v příběhu o lamželezovi Johnu Henrym. Písničku After You’ve Gone z repertoáru Bessie Smithové Dr. House přenechal jinému medicinmanovi s holí, Dr. Johnovi. A pozval si i svého rodáka, Sira Toma Jonese, aby na téhle netradiční expedici do louisianského močálu nebyl jediný s britským přízvukem.
Warner Music, 2011, 58:01