Podle evropského žebříčku world music páté nejhranější album uplynulého roku. Idrissa Soumaoro z Mali se po sedmileté pauze musel vytáhnout už z principu: „zavazovala“ ho k tomu funkce generálního hudebního inspektora ministerstva školství. Nezbylo mu také nic jiného než dostát své pověsti bluesového hitmakera i před přáteli a dávnými spoluhráči. Mory Kante, Kante Manfila, ale i Ali Farka Toure, který na album Djitoumou dokonce přispěl, mu vždycky nadšeně fandili. A Salif Keita o Idrissovi nedávno prohlásil: „V Mali pořád někdo hledá tajný hudební poklad. Myslím, že na nesprávném místě. Stačí zajít na ministerstvo.“
Letos dvaašedesátiletého zpěváka, skladatele a multiinstrumentalistu považují v Západní Africe za váženého veterána moderní malijské hudby, v Evropě ho ale až na profesory univerzit v Cambridge a Birminghamu téměř nikdo nezná. O to víc překvapí úspěch dosažený u padesátky evropských DJů, jejichž playlisty vytvářejí pořadí žebříčku. Na druhou stranu – kdo by se jim divil? Teprve druhé album Idrissovy kariéry připomíná blahodárnou infekci, které se ne a ne zbavit. Ti, kdo očekávají bluesovou jednolitost, nicméně ostrouhají. Pokud je pro usnadnění nutné střelit od boku, co od něho máte čekat, budiž: popblues s hammondkami zasažené 70. lety, jaké tak skvěle umějí manželé Amadaou & Mariam, ovšem s Idrissovým nutkáním neustále překračovat práh žánrové ukotvenosti.
Zdrženlivostí Idrissův autorský rukopis nikdy netrpěl: když někdo skoro třicet let hraje v hotelových barech večer co večer světovou popmusic, něco z toho mu v uchu zůstane. Leccos vyčteme i z přiznaného obdivu k bollywoodským fi lmům, který v Africe není ničím neobvyklým. Podlézáním turistům si nevydělával na živobytí, relaxoval po práci. Nositele malijského rytířského řádu, doktora muzikologie, autora nespočtu publikací, vyhlášeného experta na výuku v braillově písmu a ředitele Institutu pro mladé slepce v Bamaku totiž zaměstnával vždycky stát.
Narodil se v regionu Djitoumou, sto kilometrů od Bamaka, otec z kasty kovářů pochází ale z Wassoulou, centra tajemné lovecké hudby zvonící harfami. Idrissu odmalička ovšem uchvátil i akordeon s fl étnou a na škole vystudoval klavír. V osmnácti postavil vlastní kapelu Djitoumou Jazz, natáčel v Radiu Mali (tam se prvně potkal s Farkou Tourem), po jehož vlnách se v roce 1969 nesl Západní Afrikou Idrissův životní hit Ancien combattant (War Veteran). Čtyři roky na to se připojil k Les Ambassadeurs, legendárnímu orchestru Salifa Keity: kytaru střídal s klavírem po boku mladičkého Amadou Bagayogo, tehdy už nadobro slepého. Když Salif Keita s Les Ambassadeurs utekl do Pobřeží slonoviny, Idrissa vzal Amadou za ruku a odešli do slepeckého institutu: jako učitel a žák. Založili tady kapely, povzbuzující k hraní mladé slepé muzikanty, třeba zpěvačku Mariam Doumbia. Idrissa pak na svou dobu unikátní praxi a vědomosti uplatnil během studia na prestižních britských univerzitách. Debutové album Köte vydal až v roce 2002. Jako vizitka někoho, o kom se tak dobře mluví, důrazem na afropop moc nefungovalo. Zatímco tehdy pravděpodobně nejvyhlášenější africký producent a vydavatel Ibrahim Sylla neměl ještě představu, jak Idrissu prezentovat mimo Mali, nyní – s francouzským aranžérem Françoisem Bréantem (Salif Keita, Thione Seck) – sice znovu volí pestrost, nehladí už ale posluchače tolik po srsti. Každopádně Sylla s Idrissou tentokrát skvěle odhadli rovnováhu mezi vstřícností vůči Evropanům (vtahující melodie, akordeon, flétna, klávesy), prostorem pro bluesování a nutností zaujmout v Mali osobní zprávou a snadnou identifikací ve starodávnosti lovecké a mande hudby.
Cestu k albu usnadňují tři hostující hvězdná, každému známá jména: pouštní blues Berebere s Idrissou natočil Ali Farka Toure rok před smrtí, uvolněnou konžskou rumbu Né Ni Musiki doplnil lyrickou kytarou Papa Noel a výtečnou skladbu Femmes, Je Vous Salue s kubánskou příchutí griotská zpěvačka Kandia Kouyate.
Od drtivého, spíš amerického blues s foukací harmonikou Sigui Ka a ploužáku Awnitie se slide kytarou Idrissa, známý sběratel slastných melodií, odskakuje k americkému soulu vzor 1960 M’mansaou’ s „gilmourovským“ kytarovým sólem roztaženým do šíře egyptským smyčcovým orchestrem. Arabským popem silně nasákly také Mbaou Fo a především albový trhák Bô Kolo s jednostrunnými houslemi njarka (oblíbeným nástrojem Farka Toureho, tady v rukách syna Afela Bocouma Kipsiho) a loveckou harfou kamalen’ngoni. Asi největším hlavolamem alba zůstane nejsofistikovanější skladba Mbaou Fo: nezkrocená, najednou s úplně jiným Idrissovým hlasem, ženským sborem, akordeonem a darbukou mířící na Balkán, ke hranicím bývalé Osmanské říše.
Lusafrica, 2010, 59:44