Z obalu na vás kouká mutant Vikinga nebo jakási androidka a údiv je na místě: tohle přece k vizuálně konzervativnímu ostrovnímu folku nesedí. Výstřední je ale i obsah alba: ambientní šumy, elektropípání Kaossilatoru, zvonkohra, abstraktní škrábavé šumy a mírně praštěný dětský hlas; nemluvě o nonsensovém šklebu v textech a podivínství, kdy Inge Thomson snímá zvuk přelévané vody z velké čajové konvice nebo pohyb golfových míčků uvnitř klavíru. Pokud by takový glitch-pop natočil Kieran Hebden alias Four Tet bylo by ticho po pěšině, ovšem vyhlášená akordeonistka Inge patří k exponentkám skotské tradiční scény (v současnosti hraje s písničkářkou Karine Polwart) a takové vysmeknutí z převážně akustického žánru od ní vlastně představuje odvážnou zkoušku, co všechno folkaři vydrží; pokud známo stala se první, kdo si na něco takového troufl. Narodila se v hudební rodině na prakticky neobydleném ostrově Fair, ležícím mezi Shetlandy a Orkney, kde každý musí spoléhat sám na sebe. Individualismus, tajemno a imaginární fantazie je tedy Inge vlastní, stejně tak odlišnost: „Když jsem byla malá, pouštěl mi dědeček strašlivě nahlas Sibelia, prý abych z něho neměla strach.“ Náznaky klidu před bouří u ní existovaly už předtím: v kapelách Drop The Box, Harem Scarem, koncertování s Bonniem Princem Billym a především ve spolupráci s manželem, anglickým akordeonistou Martinem Greenem a jeho Machine Bandem se zvukem „silné, přesto krásné ranní kocoviny po noci protančené s Frankem Zappou, Astorem Piazzollou a Dukem Ellingtonem“. Elektroakustický propletenec a ztřeštěná obrazotvornost její první vlastní desky SHIPWRECKS & STATIC (Navigator Records, 2010, 46:46) stojí na vnitřní závislosti na tradiční hudbě, pro posluchače s možností volby: buď starou píseň Girl With The Swan’s Head v elektro úpravě pro Björk přijme nebo se zhrozí. Severská bezútěšnost zřetelně zaznívá také z Marie Celeste a dočteme-li se od Inge, že ráda poslouchá dánskou indie skupinu Efterklang a britského avantgardního elektronika Matthewa Herberta, leccos začíná dávat smysl. Tucet bizarních skladeb s ní natočil manžel, jinak člen superfolkového tria Lau. K akordeonu si přidal klavír, Moog a přizval experimentálního, takřka metalového kytaristu Toma Cooka (Manni). K hlasu Inge – střídající akordeon s pikovaným banjem – se často přimyká křehká irská zpěvačka Heidi Talbot a v nádherně zvonivém vyznání lásky How Far ji podpoří skotský písničkář a dudák Rory Cambell. Na docela jiném folkovém albu by éterismus vokálního experimentu Scoundrel Clouds vzbudil polemiku, u Inge zapadá do přediva jinakosti. Během koncertování v Arménii navštívili s Karin Polwart a jejím bratrem Stevem starověký klášter vytesaný do skály uvnitř s velkou jeskyní. Stáli uprostřed, každý zazpíval náhodnou tóninu a ty se v akusticky výjimečném prostoru slily do husí kůži nahánějícího chorálu. Klamné zdání odlidštěnosti z obalu ruší ze všeho nejvíc Cycle, milostný duet Inge s Heidi: „Brzy ráno jste mě svým líbezným hlasem přesvědčil, abych zbytek dne nosila ve svém srdci vaše jméno.“ Inge Thomson nebývale zčeřila folkové vody, to je jasné.
