Duo Inien tvoří vídeňský violoncellista Johannes Tröndle (1981), známý především z dvojice Nörz, a Berlíňan Axel Haller (1969) s elektrickou basou, kterého jsme mohli slýchat například v Triu Vopá. Avšak na jejich nástroje můžete v případě CD Favoriten téměř zapomenout; nehrají na ně na celý úvazek, na plné tóny je totiž moc neužije. A když se podíváte na soupis skladeb, překvapeně zjišťujete, že mezi jejich názvy najdete Děčín, Kolín, Znojmo nebo Zaječí (psáno bez diakritických znamének), ale z toho si rovněž nemusíte dělat těžkou hlavu. Nejde o popis míst ani za mák, vylíčení fluida loci z kompozic nevyvěrá jakbysmet. Veškerou místní inspiraci oba hráči přetavují do drónové abstrakce, která se však neproměňuje s názvem jedné z deseti zvukových exhalací, nýbrž vytrvává jako halucinační opar nad celým albem. A tak Tröndle a Haller na své nástroje drnčí, skučí, hřmí, drncají, drkotají, bručí, zurčí, vrčí, sviští, haraší, hučí, syčí, víří či hvízdají a jejich projev připomíná tu posunování vlaků, tu broušení ocílky, tu zase skřípění brzd, hrkavou tramvaj v zatáčce nebo práci míchačky. Nečekejte žádné bouřliváctví, v pozadí projevu dvojice slyšíme spíše vzdálené pohřmívání, do něhož zazní zrezavělý rumpál, kolotavé zavíření, brumlavé zalykání, drcení ořechů či cokoliv, co chceme vidět jako vizuální zástupnost tohoto intenzívního, nicméně většinou přitlumeného strunobraní. Až… až toto vše vyšumí do jakéhosi prazvuku a zůstane pouze zvukový dojem, který jsem se pokusil charakterizovat. Ale takový je Schraum (tentokrát s pořadovým číslem 12).
Také Rant je duo (existující dokonce už osm let), jeho projev je však zcela odlišný. Členy Rantu jsou kytarista Torsten Pappenheim (1980) a bubenice Merle Bennett (1974), prvý se pohybuje mezi melodičností a noise, druhá kombinuje spíše jazz s rockem. Jejich album Land je rozvážný kaleidoskop nálad, které se přelévají co do barvitosti od šera k jasu a naopak, hudebníci nechtějí kumštovat, pouze si vymýšlejí náměty a obzírají krajinu, střídmě a bez nadsázek. Kytara je většinou melodická, Pappenhei Pappenheimovo hraní působí, řečeno příměrem, jako byste neprocházeli podél hudební zdi, nýbrž kolem sloupořadí tónů, které na sebe navazují, mohou však obstát i osamoceně. Čím dál víc se však kloní i k zašifrovávání, nikdy si však nehraje na „kytarového hrdinu“. Bennett ho sleduje, souzní s ním zprvu na každém kroku, ale posléze se z tohoto souznění vymaňuje, pak jí jde až o arytmické rytmizování, o zmnožování souzvuku, tu vlastním potlačením až do šelestivosti, jindy naopak virblíkem. Jak sled čísel pokračuje od prvního blíže k třináctému, tedy závěrečnému, kupí se i přídavné prvky, jako je klapot psacího stroje, přednatočené nahrávky, připomínající třeba supění vlaku, čímž vzniká určitá kolážovost a dokonce dojem orchestrální. Což na samotný závěr mohutně dohřmí… ale nedohřmí až do úplného konce, poněvadž si perkusistka nedala vzít poslední slovo a rozloučila se drobným dovětkem. Ano – i takový je Schraum (očíslovaný jako 13).
Schraum, 2011, 47:11
Schraum, 2011, 33:53