Underground je spojován hlavně s dobou totality, zejména s přelomem sedmdesátých a osmdesátých let. Nově vydané archivní nahrávky Invalidního důchodu (Black Point, 2007, 66:59+45:31) však ukazují, že underground po listopadu nejen žil, ale také hledal nové formy vyjádření a nekončil jen u prvoplánového plastikovského epigonství BBP. Zejména tíživá nálada písní Invalidního důchodu nese jasný punc undergroundu, onu osudovou bezmocnost, která není dána jen represivním režimem, ale zakotvena v lidském osudu, což jasně vystihují zejména z katolických tradic vyvěrající texty Luďka Markse, bratra vedoucího kapely baskytaristy Jiřího Markse. V hudbě se ale Invalidní důchod snažil vymanit z undergroundových klišé, rytmika je modernější, basa dokonce akcentuje i názvuky funky a napětí občas zdůrazňují repetitivní kolečka nervní kytary.
Na prvním albu Cvetnaja jsou však ještě příliš patrné ohlasy art rocku, ona snaha o propracovanou stavbu za každou cenu i až příliš hladivé melodie flétny Jakuba Vágnera, jako by Marks vyprávěl o krásách letní přírody a ne o utrpení a smrti. Nejvíce to vadí ve stěžejní Chvíli, a tak zůstává nejpůsobivější úvodní syrová osobní výpověď Posledního února, kde řev saxofonu kontrastuje s nervní kytarou a umocňuje Marksova silná slova: Po smrti budu havranem, chtěl jsem se tak už narodit, Žít s hejnem v poli zoraném… Po smrti budu havranem. Ne jako v žití posraném…
Na druhém ,albu‘ Noc co Noc, kde se však již Marksovy texty neobjevují, skupina zhudebňuje jen jí blízké básníky, jako je Christian Morgenstern. Invalidní důchod se zbavuje nešvarů z debutu, zříká se efektních ornamentů a klade důraz na niternost, což ale neznamená, že by aranžmá nebyla bohatá a stavba skladeb propracovaná. Cizích vlivů se však nezbavil, v rozsáhlé úvodní skladbě Bílá jsou jasně zřetelné vlivy King Crimson, ale také MCH Bandu, komorní Zahrada s akustickou kytarou a flétnou zase trochu připomíná křehké písně Vladimíra Václavka, jimiž zjemňoval nápřah Dunaje. Asi nejpřesvědčivější je proto instrumentálka Na Schodech s křehkým pianem a trubkou, kterou ve vygradované pasáži podporuje saxofon. Povedená je také polorecitovaná dramatická Noc co Noc, která trochu ztrácí dech až v příliš komplikované gradaci. Rockovější Neděle dopoledne však jen potvrzuje, že kapela zcela nenašla svou tvář. Některé skladby jsou přesto výjimečně zdařilé a přežily test času, k čemuž nemalou měrou přispěly silné texty. Druhé CD pak přináší poezii Luďka Markse v podání autora a Jaroslava Haidlera, nahráno bylo na Večeru poezie v Činoherním klubu v Ústí nad Labem.