4AD, 2011, 44:00
Jsou to již více než tři roky od doby, kdy vyšla poslední deska Samuela Beama alias Iron And Wine nazvaná The Shepherd’s Dog, sbírka skladeb, kterou sám Sam charakterizoval jako pokus natočit album v duchu opus magnum krále všech barových básníků Toma Waitse Swordfishtrombones. Fanoušci zalapali při tak svalnatém prohlášení po dechu, následně ale museli uznat, že vysoká laťka byla atakována se ctí (i když se při jejím překonání trochu klepala na stojanech). Sám autor ale odmítl podruhé vstoupit do stejné řeky a znovu se vrhl jiným směrem. A aby své rozhodnutí dotáhl do úspěšného konce, rozhodl se přerušit plodnou spolupráci se svým dosavadním chlebodárcem, labelem Sub Pop, a načal novou etapu svého fungování v těsné kooperaci z dalším indie vydavatelstvím 4AD.
Nová deska Iron And Wine je dalším logickým krokem v dekádu trvající kariéře hudebníka-solitéra, jehož život se mimo muzikantské povinnosti odehrává především na texaské farmě vprostřed divoké přírody. Zde má Samuel se svou manželkou tendenci žít prostě a usedle, jako by nějací Iron And Wine vůbec neexistovali. Jak jeden novinář, který Beama nedávno navštívil, řekl: „Samův život je přesně takový, jak jste vysnili z jeho písniček a vystupování.“ Pro nás dobrá zpráva, ovšem pro Beama důvod, aby trhnul kormidlem bárky přeci jen výraznějším způsobem. Už samotné nahrávání naznačovalo změny. V průběhu roku 2010 se v chicagském studiu sice sešla celá řádka známých jmen, která přispěla už na předchozí desky kapely, stejně jako Samuel, ale měla před očima snahu neusnout na vavřínech a Kiss Each Other Clean posunout do nových krajin. A jak řekli, tak také učinili. Nečekejte ale takový úlet, jakým bylo vydání elektronických pokusů Beirut před necelými dvěma roky. Samuel Beam je především písničkář a jeho akustická kytara vládne nové desce pevnou rukou. Vedle tradičních znaků se ale ve skladbách objevily analogové klávesy, drobná rytmická a hluková elektronika, saxofony, flétny a tu tam se z reproduktorů vyhrnou exotické perkuse a chrastítka. Sam v nedávném rozhovoru prohlásil, že výsledek nových deseti skladeb by se měl přimykat popu, který se z reproduktorů linul koncem 70. let. Tím se dostal na roveň Destroyer. Na rozdíl od Dana Bejara se ale Iron And Wine naštěstí nestali šedivým retro odleskem nesplněných možností, ale něčím, čemu lze přeci jen více věřit. Asi za to může aranžérská barevnost, která nás přenáší z Texasu do Las Vegas, bluesové jižanské Delty a tu tam se podíváme i do afrických turistických destinací.
Pokud máme věřit Samovi jeho dřívější výrok, že vykročil na delší waitsovskou stezku, pak nová deska by ze známé trilogie měla připomenout další Tomův majstrštyk, album Rain Dogs. Je pravda, že na obou deskách (Rain Dogs i Kiss Each Other Clean) došlo k příklonu k popu, u Iron And Wine ale, na rozdíl od Waitse, na Kiss Each Other Clean chybí to nejzákladnější – silné popové melodie. Bez nich by se popové album nemělo obejít. Samovi v návalu aranžerských novot tato maličkost unikla, a tak se deska zastavila na půli cesty. Teď už jen zbývá čekat, zda autor načatou cestu dokončí na dalším albu nebo se vrátí pokorně do kolejí, které si vyjezdil předchozími deskami.
