Na rozdíl od londýnského spisovatele Kena Hunta, který vnímá um Ivy Bittové jako představení superchameleona – z čehož vznikl název DVD Iva Bittová & Bang On A Can All Stars: SUPERCHAMELEON (Indies Scope Records, 2006, 150 min.), považuji její dobrodružnou cestu hudbou za sevřený celek. K němu navíc patří díky jejímu hereckému naturelu a zázemí v brněnské divadelní avantgardě přirozená dramatizace muzikantského a vokálního projevu, což je pro vizuální záznam požehnáním. Také vidím zcela přímé souvislosti s jejími počátky a rovněž rozumím její vnitřní potřebě podrobit svůj originální styl střetu s jinými formami (s rockem, s vážnou hudbou, s klasickou operou, se soudobou hudbou včetně experimentů), či v jiných formacích. To samozřejmě způsobuje názorovou rozkolísanost původního publika Bittové z osmdesátých let.
Obsah DVD má dvě zásadní části a přídavek s vysvětlujícím názvem Video Collage. Hlavním programem je záznam jejího koncertu v pražské Akropoli s americkým souborem složeným ze sólistů dnes už legendárních experimentátorů Bang On A Can. Volba koncertu z tohoto prostředí byla šťastná. Nevelký pseudosecesní sál zateplený nejen barevně, ale hlavně tradičně odvázaným publikem sálá klubovou atmosférou. Američtí sólisté se k hudbě Bittové chovají pietně, což dosvědčuje, že ji pochopili: jsou dokreslujícím hudebním doprovodem, nevnutili se vlastními skladbami. Mají totiž pro ,jiné‘ – pro ně třeba exotické hudební projevy – zřejmě zvýšenou citlivost. Ale například pro jiného ,exota‘, vokalistu balijského stínového divadla I Wayana Wija, napsal skladatel a klarinetista souboru Evan Ziporyn veškerou hudbu.
V části TV Archiv najdeme osmnáct záznamů z produkce ČT. Připomenou nám nahrávky se Škampovým kvartetem, s holandským Nederlands Blazers Ensemble, Dunajem, s Vladimírem Václavkem, Jiřím Pavlicou, Lelkami, s Pavlem Fajtem, s Dorotheou Kellerovou a nechybí ani provázkovské Zabili, zabili s už znaveným šuhajem Donutilem z roku 1996 v Lucerně (proč ne původní verze z filmu?). Časově tato vzpomínka objímá kariéru Bittové v rozmezí od devadesátých let po dnešek, výjimkou je nahrávka z roku 1984 s triem Maňana. Video Collage je skvělým dokumentačním leporelem, které dále upřesňuje dráhu Ivy Bittové. Závěr s názvem Stejně jiná, jinak stejná jen pečetí, co jsem pravil v počátku. Koláž by se stala dokonalou, kdyby začala fascinující scénou z prázdné haly amsterdamského doku z Festivalu bláznů v roce 1980, v níž se ozývá houslová improvizace budoucí divy světové alternativní scény Ivy Bittové. Provázek ji má v šuplíku.
