Family Ties, The Foreign Legion, The Passion According to G. H. – tři Perelmanovy tituly předcházely jen v roce 2012 na Leo Records tuto trilogii; kromě toho třetího všechny v obsazení tria a s přeházeným výběrem totožných spoluhráčů. Patří k nim pianista Matthew Shipp (tři kompakty), kytarista Joe Mor-ris (dva), bubeník Gerald Cleaver (tři), v případě trilogie jsou tu navíc bubeník Whit Dickey, spojovaný ovšem převážně s Shippovými projekty, a podobně i kontrabasista Michael Bisio. Ivo Perelman se v trilogii soustředil jako obvykle pouze na tenorsaxofon. Všechna CD byla nahrána v brooklynských studiích Parkvest: The Clairvoyant v červnu 2012, Living Jelly v prosinci 2011, The Gift v červenci 2012. Zda bylo předem počítáno s nějakou návazností nebo zda byla alba pospojována až následně, není zřejmé; každopádně odlišnosti mezi nimi nejsou tak očividné přes proměny v obsazení, aby nemohla být v určité trojjedinosti chápána.
Pro Perelmana je hned na první desce typické zcela uvolněné a plynulé jazzové bytování, jeho tenor se takřka v nepřetržitých souvislostech plnotónově proplétá improvizačními nástrahami, zaplétá se, kouzlí, jiskří, vrzuká, skotačí, juchá, hudruje, přičemž Shippův klavír mu nejen plnohodnotně notuje a vzývá ho, ale také vyzývá, oba hráči se scházejí, rozcházejí a přecházejí kolem sebe, to vše v odpovídající souhře včetně podpory bicích. Občas se hráči pohrouží do rytmizovaného vytržení, čepýřivých nebo zadumaných opakovaček či pitoreskního přehrabování v rytmech, melodiích i drobných výtržnůstkách, základem však je přirozenost, nenásilnost, přizpůsobivost celé trojice. I v okamžicích, kdy až baobabově vzrůstá napětí, Perelman nepodlehne křečovitosti, zůstává věrný své melodizující střídě, jen místy povybuchne nebo zacílí do výšin. Sólování není naprogramováno, tam, kde například bicí otevřou skladbu (jako v The Expedients of a Primitive Being), saxofonista i pianista vzápětí vtrhnou na scénu, když si zase Shipp dovolí zahrouženou pasáž (ve Fear of Eternity), dychtivost saxofonisty a rolování bicích ho přivedou do plynulého proudu. Rozkuráženost a neokolkování střídá těkání či dumání, vybičovanou metelici tónů solidní žárovost na výdrž, která se nezpopelňuje. Spíše nežli na free jaz se tu navazuje na be bop, někdy i dokolečka dokola.
Living Jelly se liší výměnou kytary za klavír, čemuž se přizpůsobuje jak saxofon, tak bicí (Cleaver dokáže nenápadně zacelit jakýkoli předěl a nikdy se nedostává do pozice „mouřenína vzadu“). Morrisova gejzírová kytara tu má dostatek prostoru, protkává a obrubuje meditování saxu, přizpůsobuje se, je zprůzračněně hravá, nicméně nevymyká se příliš z klasického melodizujícího přihrávání, ačkoliv se občas v posouvání „děje“ jeví vůči tenoristovi jako oponent. O zásadní změnu nejde, Perelman v podstatě ve všech albech variuje na úrovni svůj přístup, který je samospádný, samovolný, přesvědčivý, protože neusiluje o to někoho přesvědčovat, a tím je na posluchače přenosný. Jeho nezadýchaný saxofon je evoluční, nezcizený, dokáže tvrdohlavě obléhat tvrze námětů, je táhlý, stáložárný, zahloubaný, dokáže však i poštěkávat, škádlit, vyostřovat souhru, jeho opakovačky i etudování právě posouvají onen zmíněný „děj“ a pomáhají nahmatávat, vymáhat či dešifrovávat zvolené téma (za vrchol alba tu považuji The Sloth).
The Gift vrátil do studia Shippa, jehož role se mi tentokrát jeví jako progresívnější, perlivější, zvukově vykoumanější, zaskakuje občas i za nepřítomné bicí. Bisio se svým kontrabasem umí uvážlivě otevírat témata (viz Refuge), je mámivý, nechce být pouhým svorníkem, jde si svou neburácivou cestou zvláště v okamžicích, kdy mu klavírista přepustí podpůrnost pro saxofonistovy eskapády. Perelmanův tenor se také poněkud více vydává na tenčí led neprozkoumavosti, trdluje, pištěčí, útočně i vzdorně převálcovává kolegy, je humorně juchavější (A Ride on a Camel), vyhecovanější, i když vcelku výsostně těží z dosavadních východisek, jeho zvukové přeháňky totiž probíhají bez výraznějšího přehánění. Projev trojice se opět line v souběžnosti jak vyburcovaného balancování, tak tápavého prodlévání, k deseti zvoleným námětům všichni přistupují s epickou šíří, přičemž zvláště Shipp osvědčuje brilanci ve vyvolávání patřičné atmosféry. Překvapil mě název předposlední improvizace – Without Any Warning –, protože jsem nepochopil, před čím že mě muzikanti chtějí varovat. Žádné „nebezpečí“ jinakosti jsem nezaregistroval: jsou tu pokojnější a vyladěnější než kdekoli jinde a jako jinde dokážou přeroubovat v mžiku svůj projev a shodnou se v přemetech do jiného rytmování či nálady. A tak si Perelman může v závěrečném Enlistment zopakovat sólově klíčové momenty z předchozích zastavení a dokázat, že je stále ve vynikající formě.
Vždycky jsem si říkal, že čeho je moc, toho je příliš. Je šest Perelmanových alb za jeden rok na jedné značce přiliš? Takhle striktně bych to nehodnotil. Mám však na závěr jedno doporučení: neposlouchejte celou trilogii na jeden zátah. Lépe ji vychutnáte, když si její poslech rozdělíte do více dnů.
Leo Records, 2012, 47:59 + 50:40 + 61:14