Tento měsíc je dle mého názoru ideální částí roku pro konzumaci dvou ambientem provoněných alb z domácí stáje Epidemie records. Nejdříve se podíváme na chladný sever, a to konkrétně do Finska za Tuomasem M. Mäkelälem a jeho projektem Jääportit. Ten funguje déle než jednu dekádu, ale teprve v poslední pětiletce na sebe strhnul větší pozornost. Pokud předchozí nosiče byly klasifi kovány jako elektronickoam bientní a minulá deska Avarrus překvapila větším množstvím analogové elektroniky, pak loňská řadovka VOIMASUO (Epidemie, 2009, 52:37) jde v psychedeličtějším směřování ještě dál. Vrnivé statické plochy syntetického původu stále zůstávají, jsou ale rozbrázděny četnými rytmickými a melodickými přechody. Pokud jsem čtyři roky starou nahrávku označil za psychedelii balenou do syntetického kabátku, pak čtvrté album představuje přímý střet severského ambientu s progresivním rockem. Nečekejte ale chladnější variantu Yes, Jääportit si v sedmi dlouhých instrumentálních kompozicích vystačí pouze s elektronikou (často vzdáleně připomínající sólující elektrickou kytaru), bicími a čím dál větší prostor pro sebe strhává houslistka Mindy M. Heinonen, která se dokonce v Hehgenvaara projeví i jako obstojná zpěvačka. Nové album Finů cílí hned na několik skupin fanoušků. Ortodoxní ambientní snivce možná trochu zklame, milovníci progresivního kvasu 70. let a nedaleko zevlující fanoušci post-rocku by měli vrnět blahem.
Pokud se nedostalo ambientním posluchačům na nové desce Jääportit hudby podle jejich gusta, pak veškeré příkoří by měla vynahradit nová deska uralského projektu Closing The Eternity. Zatímco na desce Nearby Being, kterou Anton Sheforostov nahrál spolu s dalším ruským projektem Ad Lux Tenebrae za pomoci jemných akustických hlukových zdrojů (tibetské mísy, zvony, cinkátka nebo dlouhé ozvučené struny), loňská sólová deska NOUGHTWARDS (Epidemie, 2009; 74:14) ve své introvertnosti vypouští temné pulzace spíše elektroničtějšího rázu. I přes hlukovost kompozic je jejich sound přístupný díky nečekaným melodickým vsuvkám, které během hodiny a čtvrt dlouhé stopáže alba nepůsobí rušivě či dokonce nepatřičně. Dronovým fundamentem se Closing The Eternity přibližují snažení Voice Of Eye nebo Mathiase Grassowa, zatímco hlubším ponořením se pod povrch samotného zvuku připomenou Lustmorda nebo kytarové Troum. Ambient pro větrné, mrazivé zimní večery a noci má punc prožité každodenní reality pusté uralské krajiny.
