Jack Bruce: Silver Rails

jack_brucePo 11 letech hostování na projektech muzikantských přátel, reunionu svého byvšího superbandu Cream v roce 2005 a zaslouženého odpočívání na statku v domovském Skotsku nahrál Jack Bruce v tom nejlepším slova smyslu nádherně dospělé a pestré album. Oproti dynamičtější, rockové a místy až funkově pojaté předchozí desce s žertovně rouhavým názvem More Jack Than God (2003) je nový počin Silver Rails klidnější a rozmanitější. Je to jakýsi duchovní bratranec první Bruceovy sólovky Songs for the Tailor (1969). Úvodní Candlelight nepřipraveného posluchače lehce splete – plouživým karibským rytmem tu škobrtá bicí souprava, dominují nezvykle jednoduchá hammondová kila Johna Medeskiho nad klouzavou basovou linkou, sviští lehké přiznávky dechů a nenucené girlady či polosóla kytary Phila Manzanery. Následná Reach for the Night je geniálně, sofistikovaně vystavěný popsong a la R&B 60. let s jazzovými podtexty, excitovaným přelomem písně v saxofonovém sólu Dereka Nashe a bez pardonu zde cítíte, že Jack Bruce moc dobře ví, o čem zpívá a jak TO chce sdělit. Sám tu hraje na piano a vtáhne vás do svého vyprávění, že se neubráníte kývání do rytmu a i nepřítel blues se v tu chvíli musí stát bluesmanem. Fields Forever je dřevácký rokec skoro jak od Springsteena, píseň kolovrátková, vhodná pro truckery. Hidden Cities by v jiné, monumentálnější, aranži nepohrdla jakákoli prog-rocková banda, je to složitě, krokově strukturovaný chorál s cirkusovými virbly a zpožděnými vokály v pozadí. Mimo jiné je to jediná skladba na albu, jíž otextoval perkusista Kip Hanrahan (na desce ovšem nehraje), se kterým Jack Bruce spolupracoval na zastrčeném a nedoceněném albu Exotica (1993). Jako citlivý klavírista (jinak je především baskytarista a hráč na cello) se ukazuje v písních Don’t Look Now a Industrial Child. Obě jsou nádherné balady, z nichž druhá jmenovaná je pěveckým skvostem na Bruceho nejvyšší tonální hlasové hranici. Je to balada – pláč. Do dramaturgie alba zdánlivě nezapadající Drone se staroboosterovým zvukem synteticky znetvořené kytary, 7/8 rytmem, takřka rapovou deklamací textu a přimíchanými zvuky bombardérů trochu evokuje křížence třeba Daevida Allena s Nine Inch Nails či valivost posledních nahrávek Ala Jourgensena z Ministry. Z údivu nás do Bruceova písňového světa vrátí poslední dva tracky Keep It Down a No Surrender. První je ukázkou hypermoderně šlapajícího blues a album zavírá při prvním poslechu podezřelá halekačka, kterou ovšem nosový témbr Jacka Bruceho činí jaksi „domáckou“ a zbavuje ji prvoplánové plytkosti. Prostě mu to věříte. Nahrávalo se ve studiu Abbey Road pod nenápadným dohledem multižánrového producenta Roba Casse a krom výše jmenovaných hudebních person si tu zahrálo dalších deset muzikantských es, z nichž např. onu až starožitně znějící bicí soupravu obsluhovala Cindy Blackman Santana, manželka Carlose Santany. Valnou část textů dodal Bruceův dlouholetý spolupracovník, muzikant a básník Pete Brown (v 70. letech nahrával mj. s Grahamem Bondem). Není to album, po němž by se měnil světařád, je to prostě jen dobrá deska dobrých písní výjimečného muzikanta. „Jack mi proplatil jízdenky na vlak. Skvělé! Rád jezdím vlakem po stříbrných kolejích. Vždycky pro mě bude poctou zahrát si s Jackem. Miluju jeho příběhy.“ (Phil Manzanera)

Esoteric Antenna, 2014, 47:31

Přidat komentář