James Harries: Growing Pains

5_james_harriesAlbum měsíce: Je těžké si představit, že ten kámoš, co bydlí u Kačerova, je jedním z nejlepších evropských písničkářů. Ale nemůžu si pomoci, zvlášť při poslechu jeho nového alba. Marná sláva, v Česku žijící Brit James Harries je prostě formát, což už vědí skoro všechny světové deníky a magazíny, od Daily Mailu přes Rolling Stone až po Sunday Times. Tak výjimečného pěveckého i autorského talentu si prostě nejde nevšimnout a i když si člověk na Harriesův styl musí chvilku zvykat, nelze mu ani moc dlouho vzdorovat.
Na nové desce je mimochodem evropská hranice definitivně překročena, protože nevědět, že James pochází z Bath na jihozápadě Anglie, asi bychom CD Growing Pains považovali za typicky americké. Vždyť také vzniklo během jediného dne v prostorách kalifornského kostela The Plymouth Church Of Jazz And Justice. Tento gospelový svatostánek v Oaklandu není prvním, který si písničkář pro svou toužebně naléhavou muziku zvolil. Podobným způsobem už před sedmi lety natočil album The Straight Street Sessions, pro něž si zvolil inspirativní prostředí zrušené kaple brandýského zámku.
Chrámová velebnost jeho klenutým melodiím a táhlým buckleyovským tónům svědčí. Stejně tak jim ovšem prospívá občasné prásknutí do koní, v tomto případě do bicích Joea Bagaleho, člena rozvětvené formace West Coast Jazz Mafi a. Na spoluhráče má Harries čich, což dokazuje jak volbou basisty Jona Evanse (znáte z doprovodných sestav Tori Amos či Toma Waitse), tak producenta, zvukaře a varhaníka v jednom Bena Yonase, díky kterému deska šikovně balancuje mezi intimním folkem, chytlavým funk-rockem a jakýmsi novodobým spirituálem.
5_james_harries_2James Harries do sebe nasál ty nejlepší vlivy, takže například titulní píseň zní, jako by se v ní potkal zpěvák Springsteen s Cashem-kytaristou. V Sticks & Stones zase jasně cítíme speciální omáčku značky G. Love a v Ignorance Is Bliss málem potkáme dylanovského Seňora (o trombónu v písničce Neighbourhood, který připomíná ten z coververze dylanovky Goin’ To Acapulco od Jima Jamese a Calexika, ani nemluvě). Jenže nejrůznější citace, ohlasy a reminiscence tady rozhodně nenahrazují nedostatek vlastních nápadů. Kdo umí, umí a kdo umí ještě víc, stihne postavit pomník sobě i svým vzorům. Šmarjá panno, mít tak na české scéně někoho podobného! A klidně by mohl bydlet třeba v Ouagadougou.

Indies Scope, 2011, 48:58

Přidat komentář