Sedmé řadové album Jamieho Culluma bychom mohli označit za krok zpátky a jako takový odsoudit. Anglický zpěvák a pianista tentokrát rezignoval na autorský repertoár i snahy o originální sound s využitím prostředků současné elektroniky. Místo toho natočil relativně rutinní, „snadné a rychlé“ album jazzových standardů, tradičního popu či skladeb vypůjčených od písničkářů. Navíc povětšinou v retro provedení, ve staromilsky pojatém, konzervativním aranžmá pro big band se smyčcovou sekcí. Jenže odsudek by byl nespravedlivý. Protože muzika má ohromný drive, Cullum dobrý vkus při výběru coververzí a kumšt v malíčku. Název Interlude převzatý ze skladby Dizzyho Gillespieho navíc naznačuje, že jde pouze o „mezihru“ mezi autorskými alby kvalitního současného popu. O s gustem natočenou poklonu muzice, jejíž interpretací se Cullum vyučil.
Nahrávka vznikala způsobem adekvátním koncepci. Cullum spolu s producentem Benem Lamdinem nejdříve připravili aranžmá, pak najali vhodné muzikanty a za tři dny, metodou natáčení živě přímo do analogového pásu, měli hotovo. A je slyšet, že pianista a zpěvák má jazzovou klasiku jako Walkin’ (tenhle hard bopový milník zapustil do dějin v roce 1954 Miles Davis, přestože se vzdal autorských kreditů a věnoval je příteli Richardovi Carpenterovi) či Sack O’Woe (Cannonball Adderley) dokonale pod kůží. Ovšem zdaleka se neomezoval jen na jazzové zdroje. K nejzajímavějším momentům alba patří úprava Seer’s Tower indie folkového písničkáře Sufjana Stevense. Cullum ji navíc uchopil tak, že si neprotiřečí ani se skladbami staršími o víc než půlstoletí. A povedl se i cover Losing You Randyho Newmana. Album zpestřují dva duety, Good Morning Heartache (píseň prvně natočila Billie Holiday v roce 1946) s fenomenální britskou soulovou zpěvačkou Laurou Mvula a Don’t Let Me Be Misunderstood (1964, zkomponováno pro Ninu Simone) se stejně výjimečným Gregorym Porterem. Naopak decentní dovětek Make Someone Happy (z broadwayského muzikálu Do Re Mi, 1960) natočil Jamie Cullum jen sám s doprovodem piana. Tak procítěně, že by i tímhle způsobem utáhl celé album a nezasloužil si výtku za „snadný a nadpočetný“ titul.
Cullumův nápad naservírovat početným fanouškům chytlavou podobu nadčasových kusů vlastně dopadl velmi dobře. Nemluvě o faktu, že Interlude může nasměrovat slechy popového publika ke zdrojům použitého materiálu. Zábavný pohled do historie, prostý poučování a moralizování, nemůže uškodit.
Island/Universal, 2014, 43:40