Jan Burian, který jako jeden z mála písničkářů dokázal jít s dobou a uplatňovat na vynikajících albech Dívčí válka, Muži jsou křehcí a Jak zestárnout moderní technologie, se na živém dvojalbu s příznačným názvem Zpěvy u klavíru rozhodl vrátit k původnímu pojetí. Všechny výdobytky techniky odložil a usedl k pia nu, což jistě potěšilo pamětníky. Byl to nesporně odvážný krok, protože na prvním disku hraje jen nové písně z posledního studiového alba, které stojí na bohatých aranžmá a zvukových fi nesách. Ty nemůže ani piano se svými značnými možnostmi vždy plně vystihnout. Na druhou stranu ale v takovémto prostém aranžmá může skladba nečekaně zazářit a vyloupnout se jako krásná žena, když odloží večerní toalety, protože písním prostota často svědčí. Ukázali to už větší mistři, jedním z nejlepších alb Johna Calea jsou sólové živé Fragments Of A Rainy Season, na nichž si vystačil jen pianem a kytarou.
Ani některé Burianovy nové skladby oholené až na kost nijak nezaostávají za verzemi z desky, platí to hned o úvodním Ani sms, o Tristanovi a Izzzoldě, Potomcích či V čemkoli. A vlastně o všech písních, čerpajících z blues nebo stojících na výrazném ostinátu, kde slova zapadají do frázování hudby. Naopak Bedřich a René už tak silní nejsou, i když hudba nepostrádá nápad, jenomže zejména v prvním případě chybí písni sevřenost. I Úzkost ztratila na působivosti, piano nedokázalo vyjádřit tak dokonale náladu. Asi nejvíc na okleštěnou podobu doplatily rytmické Ostré lokty, protože píseň nestojí na výrazné melodii.
Problém však není vždy jen v tom, nakolik píseň stojí na melodii a harmonii a nakolik na aranžmá, ale taky v samotném projevu hlavního protagonisty. Burian není velký zpěvák s ohromujícím hlasem, jeho projev je spíše divadelní, místy na pomezí mezi zpěvem a melodeklamací. A Burian jako básník a literát mnohdy nemá chuť přizpůsobovat text požadavkům hudby, takže to občas mezi frázováním zpěvu a rytmem hudby zaskřípe.
Tento problém se objevuje i na druhém disku, který přináší starší, pódii prověřené skladby, které mnohdy byly určeny jen pro sólovou interpretaci. Burian si v nich více pohrál s doprovodem a piano není tak řídké, takže dobře dopadají i méně rytmické křehčí písně, jako Některé staré ženy nebo Neříkej pořád. Ani v nich ale občas hudba neladí úplně se zpěvem, což ukazuje Kanárek, závěr Žen a zejména Tři kamarádi. A bohatší, výraznější a údernější doprovod, který si zasloužilo Pif Paf a jinak velmi dobrý Černý trh. Vzorem by jim mohli být Mravenci a zejména úderný a naléhavý Ten velký a ten malý.
U Buriana je otázka, z které strany se k němu přistupuje. Zda jej vnímáme především jako muzikanta, který není zrovna oslnivým zpěvákem, nebo jako písničkáře a básníka, pro nějž je hlavní text, takže nezáleží na tom, aby frázování textu a hudby spolu dokonale ladilo. V každém případě by ale Zpěvům u klavíru pomohla větší sevřenost. Schopnost či ochota vybrat z třiceti skladeb na jedno CD ty nejpovedenější, protože formát dvojalba je až příliš rozsáhlý na to, aby se udržela vyrovnanost. Zvláště když nejsou nahrávky zvukově vždy dokonalé, občas je piano až moc v pozadí a jeho zvuk není vždy stoprocentní.
Indies MG, 2013, 35:40 + 44:12