Dnes tolik obdivovaná lyrika a romantismus vycházející z folklórních inspirací švédských jazzmanů má historické kořeny. Dokládá to také novinka z konce loňského roku, kterou je vydání historických nahrávek švédského pianisty Jana Johanssona z let 1963 až 1968. Jeho lidský osud je obdobný polskému jazzmanovi Krzysztofu Komedovi. Oba se narodili v témže roce 1931, oba se věnovali piánu a skládání hudby a oba zahynuli předčasně – Johansson i Komeda po střetu s autem na ulici. První zemřel hned v listopadu 1968, druhý v dubnu 1969. Hudebně oba patří k evropské avantgardě své doby, Johansson se cíleně snažil o integraci motivů tradiční švédské hudby do moderního jazzu, Komeda inklinoval spíše k expresivním formám. Zatímco u nás se ještě celá šedesátá léta lidové motivy v jazzu používaly spíše jako groteska, než tvůrčí hledání syntetických možností, Švédové už v roce 1962 vydali v mezinárodním hráčském obsazení nahrávku Old Folklore in Swedish Modern.
Ve švédských klubech se přechodně zabydlovali přední američtí hráči, takže zkušenosti se sbíraly snadno: tak Johansson byl například pianistou tenorsaxofonisty Stana Getze při jeho turné po Skandinávii a dva roky hrál ve skupině amerického bopového novátora, kontrabasisty Oscara Pettiforda (1922–1960) v Kodani. Johanssonův memoriál obsahuje tucet skladeb nahraných v letech 1965–68. Základ tvoří jeho švédské trio s basistou Georgem Riedelem (1934 – narodil se v Karlových Varech, kam rodiče kvůli otci utekli z Německa před Hitlerem) a kytaristou Runem Gustavssonem (1931). Zvuk části skladeb doplňuje studiový jazzband složený z muzikantů severoněmeckého rozhlasového orchestru v Hamburku. Album otvírá krásně melodická lidovka Visa s jednoduchým motivem z kraje Utanmyra hraná v duu na klavír a basu. V duu bez bandu zahrají ještě tři další témata, včetně Ganglek z lokality centrálního Švédska Alvdalen a Polka ze západošvédského Jamtlandu: také zde se Johansson drží původní melodie. Baladický Nature Boy je standard Edena Ahbeze (velký hit Nata Kinga Colea z roku 1948), který skladbu zkomponoval podle druhé věty klavírního kvintetu č. 2, opus 81 Antonína Dvořáka. Zde už Johansson decentně aranžoval rozhlasový band a naznačil svůj styl aranžérské práce: dokáže na malých plochách zajímavá kouzla s barvou zvuku, což připomíná některé zdařilé nahrávky orchestrů tzv. progresivního jazzu čtyřicátých let naznačujících vývoj ke třetímu proudu. Jan Johansson se vedle hraní věnoval hlavně komponování. Snažil se i o rozměrnější díla, jakými byla například svita Jazzová dobrodružství ve švédském folklóru nebo skladba Mobil ´66 pro symfonický a jazzový orchestr, v nichž svůj aranžérský um uplatnil naplno. Zdařile v tomto duchu připravil úvod Kernova standardu Yesterday, kde Johansson s Gustavssonem odehrají svá sóla v záviděnihodné svěžesti – se svými sedmi minutami je to nejdelší titul alba. Fem je kousek v swingově houpavém tempu v poklusu s improvizačním duetem kytary a piána. Je to jedna z posledních Johanssonových nahrávek z června 1968. Obdivuhodně, až „mingusovsky“ naléhavě zní aranžmá další jeho kompozice Dimma i dag. Jazzové podání Valse ze středozápadního Švédska, z kraje Delsba, opět v aranžmá Johanssona, však identifikaci se švédským folklorním materiálem ale zcela rozostřuje. Už název závěrečné skladby Johanssona 3,2,1 – go naznačuje, že hudba rozhýbe nejen posluchače, ale hlavně sólující muzikanty:
trombonistu Kurta Jarnberga a autorův klavír. Následuje bonus, kterým je vzpomínka na Jana Johanssona z roku 1973 od jeho stále ještě aktivních spoluhráčů Rune Gustavssona s Georgem Riedelem, doplněných klarinetistou a saxofonistou Arne Domnérusem. Vybrali k tomu jednu z melodií k seriálu Pipi dlouhá punčoška, které pro filmy Astrid Lingrenové společně skládali. Oba se představili v sextetu roku 1966 na pražském mezinárodním festivalu.
ACT Music/2HP, 2011, 52:47