Jan Lungren: European Standards

9_jan_lungrenJazzové podání umožňuje zacházet s hudební materií volně a beztrestně. Je proto školou jazzové improvizace pohrát si se songy, které svým kompozičním nápadem dosáhly nadčasovosti, věčné svěžesti. Tak vznikají standardy, kterým se jazzmani vedle uspokojování skladatelských ambicí věnují ve všech etapách vývoje. Švédský pianista Jan Lundgren začal přirozeně domácím ohlédnutím Swedish Standards (1997), nyní následuje tematicky příbuzné EUROPEAN STANDARDS (ACT Music + Vision/2HP, 2009, 61:27). Statut evropských ,standardů‘ je ovšem zcela odlišný od standardů amerického jazzu. Tamní fake book byl postupně sestavován z písní, které s jazzem měly hodně společného už při zrodu: jde převážně o hudbu éry swingové, úvodní etapy moderní populární hudby, v níž i proudy nejazzové byly v americkém prostředí jazzem přímo i nepřímo ovlivňovány. Později samozřejmě přispívají také skladatelé z řad jazzových modernistů – místo songů spíše tématy. Evropské ,standardy‘ naopak nejsou nic jiného, než známé melodie podané v jazzové interpretaci, jak říkáme odjakživa, ,zjazzované‘. Tyto skladby ale bývají při svém vzniku jazzu obvykle na hony vzdáleny.
Jan Lundgren (1966) se učil na klavír od pěti let, v juniorských letech byl spíše talentem, který mohl být následníkem tenisového krále Borga. K jazzu se definitivně přimknul koncem osmdesátých let a debutní album Conclussion (1994) nahrál se spolužáky na Royal College of Music v Malmö. To už mezi nimi byl ze současného tria basista Mattias Svensson. O desetiletí mladší Zoltan Csörsz Jr. sice pochází z Maďarska, ale po studiích ve Švédsku se vmísil mezi nejvyhledávanější místní bubeníky. Lundgren se stal ,koněm‘ ACT Music před třemi lety. Za zmínku stojí jeho album s Italy Paolem Fresu na trubku a Richardem Gallianim na akordeon (Mare Nostrum, 2007), a duo s basistou a cellistou Larsem Danielssonem (Magnum Mysterium, 2007).
Volně lze trio přiřadit k pokračovatelům mainstreamu jazzové moderny, ale poučeného zvláště v oblasti rytmu post jazzrockovým obdobím. Ostatně, jak pravil kdysi Ralf Hutter (Kraftwerk), autor úvodního titulu Computer Liebe: „Hudba je jazykem energie.“ Právě volba německých ,standardů‘ dokládá rozptyl Lundgrenova výběru: další je od Kurta Weila September Song. Nejčastěji zní melodie fi lmové: Un Homme Et Une Femme Francise Laie (Muž a žena, režie C. Lelouche, 1966), Il Postino Lousie Bacalova (M. Redford, 1994), Les Moulins De Mon Coeur Michela Legranda z fi lmu Thomas Crowns Affair (N. Jewison, 1968) či téma Krzysztofa Komedy z Rosemary’s Baby (R. Poŀanski, 1968). Jak je vidět z historie zvukového fi lmu, melodie spojené s obrazem a dějem mívají velkou šanci dosáhnout nadčasové popularity, ač z hlediska stavu populární hudby své doby rády vrávorají na hranici banality. Avšak právě volné jazzové podání jim prospívá. Zcela bezproblémově zde na Here, There And Everywhere Lennona a McCartneyho (LP Revolver, 1966) navazuje Lundgrenova úprava lidovek, maďarské A Csitari Hegyek Alatt a švýcarské Stets I Truure. Album se třinácti tituly končí skladbou současného jazzového vizionáře Esbjörna Svenssona Pavane – Thougts Of A Septuagenarian. Zřejmě Lundgrenovo proroctví, u koho doporučuje ve Švédsku hledat hudbu budoucnosti. Hlavní slovo má samozřejmě Lundgrenovo křídlo, výjimečně i elektrické Rhodes piano. Dobře zní drobná kontrabasová sóla Svenssona, značný je podíl Csörszových bicích. Dobře známé melodie a zajímavé podání dělají z alba pohodový zážitek.

Přidat komentář