EMI, 2010, 46:32
Zatímco se lid obecný snaží ubavit k smrti pěveckými soutěžemi, případně povznáší mdlou mysl k zářivým výšinám rádiových kantilén, Jan Spálený ve vší tichosti páše komerční sebevraždu. Protože za co jiného může být v supermarketu současného světa považována deska plná příběhů o nemocných a odcházejících, nad nimiž „každý by plakal, kdyby pravda nebyla jiná, kdyby nebylo nebe“, jak se zpívá v písničce s eufonicky vybroušeným textem Petra Linharta? Album Zpráva odeslána, poskládané podobně jako nedávná novinka Hany Hegerové z materiálu, který se zpěvákovi během let nakupil v šuplíku, nevzniklo pro zábavu a není pro slabé povahy. Už proto, že povětšinou vypráví o těch silných, co se ani v těžké depresi neobejdou bez blahodárné dávky černého humoru, sebeironie, fanfarónství. „Nejsem sentimentální blb,“ říká pacient v písni Kapitán Slunce, která tu zbyla po Petru Kalandrovi. „Jděte všichni někam jinam a mě nechte, já se přidám,“ odmítá Zuzana Navarová soustrast v hořkém výkřiku Zatím hodně pus. Spálený dokázal ze vzpomínek na kamarády udělat pomníčky, které se na rozdíl od těch kamenných hýbou a dýchají, i když ztěžka, jako ten pán, co se šine do kopce v sípavém ploužáku Máslo z hory. Hudební poloha není pro kolegy z ASPM tou nejtypičtější: kromě šansonové harmoniky, jak vypadlé z nahrávek Jardy „Traband“ Svobody, tu spíš než jazz-blues-rock slyšíme jakýsi intimní (v dobrém slova smyslu) pop, pop-blues, pop-rock… Rámec, do nějž dokonale zapadá letitý hit
I Put A Spell On You (Dny, které nemám), při kterém jeho autor Screamin’ Jay Hawkins na pódiu vstával z rakve. Ostatně o vstávání, spíš než lehání si do rakve, zkrátka o tom wolkerovském „kusu života těžkého“, je CD Zpráva odeslána především.
