Jazz Fragment Prague založil v roce 1975 klavírista Aleš Faix (1956), od roku 1978 jsme tuto formaci vídali v legendárním jazzovém klubu Parnas, i dnes ji mohou posluchači zastihnout v Redutě, v roce 1981 jsme si rádi poslouchali Mini Jazz Klub číslo 29 s její hudbou, inspirovanou tehdy fúzí nadmíru velebeného Mahavishnu Orchestra. Tehdejší obsazení JFP: Faix s klavírem, Vít Musil s baskytarou, Petr Reiterman u bicích, Michal Tichý s flétnou a Jiří Holec s houslemi. Obsazení se proměňovalo, vyšla Anaconda (1987), vyšel Otevřený dopis (1992), ale kdo zůstal, to je Aleš Faix, a on je ten, kdo nám dnes předkládá CD s exotickým názvem Jízda na tygru (kteroužto činnost však v bookletu najdete zobrazenu z kolekce čínského umění v pražské Národní galerii). Což znamená, že především jeho zásluhou se Jazz Fragment stal stálicí na naší domácí scéně a jeho výdrž je obdivuhodná. Na současném albu jsou jeho partnery Milan Pěkný s elektrickými houslemi, Jaroslav Šolc s fl étnou, Jaromír Helešic u bicích a Pavel J. Ryba s bezpražcovou basou, tedy hudebníci na slovo vzatí. Také se nepotřebují oťukávat: okamžitě vyvolají přemítavou, vzdušnou a barvitou melanž, která navozuje dobrou náladu. Ať se více navracejí k hybným jazzrockovým kořenům (právě Jízda na tygru), ať se poddají zkomornění v barokním meditování, proměněném do tanečna (Barokní úvaha M. Pěkného) nebo nonšalantně prostoupí komornost s jazzem (Vivat Rachmaninov), celkově udržují nastoupenou rovinu desky, aniž dojde k monotónnosti. Přitom tu (na rozdíl od veřejných vystoupení) nenajdeme přejaté skladby (na většině ze třinácti kompozic alba má lví – asi bych měl v tomto případě napsat tygří – podíl právě Faix za pomoci svých kolegů), ale ani zpěvačku, se kterou obvykle spolupracují.
Tímto vymezením si maličko nivelizují šance, nicméně tím více prostoru mají pro vzájemnou souhru, ve které vévodí všichni: Faix se zvonivým, perlivým, až kaskádovým klavírem, Pěkný, který celku dodává „francouzský“ šarm, Šolc, který společně s nimi vytváří specifický zvuk pětice (například ve flétnovém rondu Sytá šelma), a Helešic s Rybou, všudypřítomná perfektní rytmika, hutná, leč nehumpolácká. Ano, něco z minulosti tu zůstalo, něco závažného přibylo, nic podstatného neubylo. Mám dojem, že by tato pětice klidně mohla navzdory jakékoli vřavě hrát na palubě Titaniku (aniž tím snad míním naznačit porovnání současné nejenom hospodářské krize s tímto plavidlem). A poslouchali bychom je. Neboť tento Fragment je zcela nefragmentární.
vl. nákl., 2012, 43:06