Zatímco v jiných žánrech může dlouhý seznam prominentních hostů působit nabubřele, při rock’n’rollovém jamování je každá slavná ruka dobrá. Nejen kvůli prodejnosti (i když si přiznejme, že to je hlavní důvod), ale také pro zkušenosti, jež umožňují, aby zněl výsledek efektně, a přitom docela přirozeně a střídmě. Ti, kteří se sešli na novém cédéčku Jerryho Lee Lewise MEAN OLD MAN (Universal Music, 2010, 31:18), nehrají zbytečné noty a neberou zajatce. Jejich rockový vlak se valí jako kulový blesk a dá práci chytit ho hned napoprvé. U téhle obstarožní mašiny naštěstí nevadí, když člověku prosupí pod okny víckrát za den. Že bude nové album legendárního pianisty a zpěváka napěchované celebritami, se dalo čekat, zvlášť když stejný model zafungoval na jeho čtyři roky starém comebacku Last Man Standing. Nepřekvapí ani fakt, že mezi ,sidemany‘ nacházíme Lewisovy fandy typu Kida Rocka, Slashe či Rolling Stones. Zajímavější je přítomnost muzikantů, kteří zůstávají tak trochu ve stínu. Kdo by si třeba pomyslel, že se na nahrávce nechvalně proslulého ,Killera‘ sejde basista Neila Younga Rick Rosas s kytaristou Jamesem Walbournem z Pretenders či Elvisův doprovazeč James Burton s Waddym Wachtelem, bývalým členem sólové kapely Keithe Richardse X-Pensive Winos?
Vrcholem Lewisovy aktuální desky je bezesporu titulní píseň Mean Old Man, kterou rock’n’rollovému stařešinovi zdánlivě ušil na míru bezkonkurenční vypravěč Kris Kristofferson. Zrovna tak bychom ale mohli říci, že by z ní byla ideální vypalovačka pro pozdního Johnnyho Cashe. Duch ,muže v černém‘ skladbu prostupuje tak silně, že v ní onen nezaměnitelný hluboký hlas úplně slyšíme. Na druhé straně, jestli si někdo z hudební branže zaslouží přízvisko „mean old man“ („starej bídák“), pak je to určitě nesestřelitelný Jerry Lee. Jasně, že to jsou většinou pomluvy, ale stejně by mě zajímalo, jak to bylo se smrtí jeho čtvrté ženy…
