Esence současného písničkářství z trasy Los Angeles-Manchester. Barevně kontrastního, slastně výstředního, okultně rytmického a k folku zčásti přisátého. Žádné freakfolkové zmatené tady a teď, ani experimentálně vrtošivé indies; neuslyšíte country, vtíravé holčičí cukrkandlování a oproti dřívějšku ani kabaret s blues.
A pokud musíme třiatřicetiletou Američanku Jesku Hoop pro ujasnění defi novat jasněji, blíží se estetice Kate Bush: i třeba ze sopránu do altu přelétavým hlasem, hravými videoklipy, utíkáním do starých časů a před následky rychlé slávy. A tím to končí, i když jakoby to o inteligenci písniček nevypovídalo víc než dost. Zajímavé také je, co tomu předcházelo.Folk a rock, intimní písňové vyjádření a blažený experimentální prostor – dvě strany hudební mince Jesky Hoop, kterou neustále obrací v dlani. Jak k ní přišla? Přetlučením předpokladu nalinkované budoucnosti: pochází totiž z ortodoxní mormonské rodiny. Matka operní zpěvačka, otec folkový tradicionalista; MTV jí zakázali, teenagerských radovánek si také neužila, ale večerní vícehlasé zpívání představovalo rodinný kánon. V osmnácti utekla z domova, toulala se, pracovala na farmě a v arizonské poušti učila zdravotně postižené caparty, aby po sedmi letech přišla na chuť hudbě. V Los Angeles, kde mezitím začala s přítelem koncertovat po klubech, ale odpověděla na inzerát Toma Waitse. Pět let pak byla chůvou jeho tří dětí a prozpěvovala si s ním v autě na cestě ze školky. On ji na oplátku povzbuzoval, vypravil na odchodnou sobě vlastní chválou – „Připomíná laskavou čarodějnici, černou perlu nebo rudý měsíc, a její hudba plavání v nočním jezeře“ – a doporučil extraligovému hudebnímu bossovi Lionelu Conwayovi (Elton John, Waits, Madonna, U2). Ten, cítící jasný talent, poslal skladbu Seed Wonder Niku Harcourtovi z rádia KCRW. Hrál ji spoustu týdnů a posluchači se jí ne a ne nabažit, včetně producenta Tonyho Berga (Edie Brickell, PIL, Aimee Mann), který s Jeskou díky tomu natočil debutové album Kismet (2008). V té době v Los Angeles pracovali ve studiu manchesterští Elbow a jejich zpívající vůdce Guy Garvey kouzlu Jesky propadl. Předskakovala jim ve Státech, v Evropě a nakonec se přestěhovala do Manchesteru, kde dnes žije.
Ačkoliv album HUNTING MY DRESS (Vanguard, 2010, 59:03) natáčela v Los Angeles, seznámení s Garveyem mělo za následek podivuhodný jev: neodvratný pocit angličanství. Ne, vůbec nejde o Kate Bush, dešťové mužíky, vřesoviště nebo něco takového. Vyplývá z příklonu k temným, opravdu krvavým baladám a poetice plné metafor: milostné vzplanutí, akt odevzdání se milému, pro ni například končí návrhem „dám ti své maso, krev a morek“.
Ano, během příprav jí na rakovinu umírala matka, to nikomu pero ke krasopsaní nevede, přesto není pro anglickou folkovou scénu nic tak charakteristického jako mordýřské balady, z nichž po vás, jak říká Eliza Carthy, „z hrůzy sahá krása“.
Hudba Jesky oproti dráždivé záhadnosti textů není tak členitá, ale ani folkově jednoduchá. Duet s Garveyem Murder of Birds je jedinou skladbou, kdy se spolehne pouze na oblíbenou akustickou kytaru.
Jinak i ty elektrické, basu a bicí dozvučili s producentem Bergem sbory, nejrůznějšími studiovými zvuky, ruchy, samply ptačího zpěvu, praskotu ohně nebo zvonkohry. Nejsou tedy písničkářsky průhlední, jednoduší, na první poslech čitelní; dokážou zhrubnout, rockově přibrousit, roztáhnout se do šíře klidně na způsob Radiohead a z vysokého dívčího sopránu přechází Jesca do mrazivého šepotu nebo zdeformovaného skřípotu.
A na otázku, o čem vlastně album pojednává, odpověděla po svém: „O lásce, sexu a smrti. O opouštění minulosti. Já vím, že žiji v roce 2010, ale někdy mi přijde, že mé písně přicházejí z roku 1810.“
