Pravda je, že pro zrod fúze označované jako jazzrock, byl v úvodní fázi rozhodující rockový rytmus, nikoli bezpodmínečně elektrická kytara s elektronicky upravovanými tóny. Rádi si to připomeneme poslechem novinky kvarteta AlesNeAxis bubeníka Jima Blacka (1967). V jeho kapele sice elektrická kytara zní, ale je zřejmé, že bytelný základ tvoří motorický a výrazný rytmus Blackových bicích. Dokonce jeho bubnování může působit až monotónně – a nebudete daleko od pravdy. Takový rockový rytmus je totiž podstatou a záměrem. Jenže silnou stránkou Blackovy hudby je především skladatelství – u zrodu jeho prvních alb byl význačný americký skladatel klasické, ale také jazzové hudby – spolutvůrce třetího proudu, Gunther Schuller (1925), jehož Blackovy nápady už v zárodku zaujaly. Ráz a náladu hudby na desce HOUSEPLANT (Winter&Winter, 2008, 60:38) nám vyjeví hned zkraje skladba Inkionos: zvuk motoru Blackových bicích s basou Islanďana Skúliho Sverrissona (1966) jednotvárně tepe, rytmus podporuje také elektrická kytara jeho ostrovního krajana Hilmara Jenssona (1966) a nad tím poletují melancholické dlouhé tóny tenorsaxofonu Chrise Speeda (1967). V následující Cahme hrají všichni jemně a zpěvně, Blackovy bicí ztišeněji – leč stále svůj motorický rytmus drží. Kytara zní akusticky – posluchač si skladbu snadno představí jako podklad k písničce, v níž vokalistu s neuvěřitelnou vroucností zastupuje Speed. Tyto dvě základní polohy charakterizují celé album – a současnou hru kvarteta. Na starších albech bývaly jejich improvizace více kořeněny freejazzovými pasážemi, což zde připomíná jen skladba Cadmium Waits. Postupně však prvotní pocit, kterým je melancholie vznášející se nad rockovým ruchem, začíná převládat. Tvůrcem této zádumčivosti je především Blackův vrstevník ze Seattlu Chris Speed zpěvem svého tenorsaxofonu; na předchozích deskách AlesNe- Axisu také klarinetista. Skúli Sverrisson rockový rytmus tvrdí jak na elektrickou basu, tak na kontrabas. A Hilmar Jensson hraje vlastně ,jen‘ doprovodnou kytaru, svérázným způsobem vytváří drobné, repetitivně užívané fi gury nebo naopak, zvukově barevné plochy, díky nimž se například skladba Littel stává ambientním kouskem. Nostalgie této hudby je schoulením do sebe, stinným zákoutím, v němž si přesto nejsme jisti před zmatky současnosti. Black toto závětří chrání rockovým rytmem, místy tónovými plachtami kytary a prosvětluje neagresivním vokálem saxofonu. Blackova parta patří už desátým rokem k svéráznějším jevům jazzu nového století. V parafrázi s jistým šiřitelem dobré pověsti tuzemského vína lze o hudbě AlesNeAxisu říci: zprvu jednotvárná zdá se býti…
