Tango nuevo z Finska. Hráčka na akordeon zatraceně velkého formátu s bujnou fantazií. Navíc na fotografiích i ve skutečnosti připomíná Johanna Juhola cosi mezi dredatým Střihorukým Edwardem a Pipi Punčochatou.
Finsko: fjordy, sobi, sauny, Nokia a… světe zboř se, tango. Jasně, nejpopulárnějším tancem v zemi je tango a nejznámější písní, skoro hymnou, tango Satumaa, což respektoval i Frank Zappa: když v roce 1974 koncertoval v Helsinuni kách s kapelou, nacvičil a Napoleona Murphy Brocka nechal ve finštině zazpívat Satumaa, hymnické snění o pohádkové zemi, kde kytky neodkvétají. Kdo nevěří, ať si poslechne album You Can’t Do That On Stage Anymore vol. 2.
Tango přišlo do Finska ve 20. letech minulého století. Z měst začalo postupně pronikat na venkov a během 2. světové války se proměnilo v důležitý spiklenecký komunikační prostředek. Melancholické mollové melodie za doprovodu akordeonu, po citeře kantele druhého národního nástroje, se mezi Finy velmi rychle ujaly. Nostalgické, hořkosladké a milostně toužebné texty absorbující lidovou poezii stavějící na vztahu k přírodě v podstatě symbolizují finskou duši; národní mentalitu klidu a přirozeného smutnění. „My si mezi sebou neumíme říkat velká emocionální vyznání a na dramatická vyznání lásky si také nepotrpíme, namísto toho posloucháme a tančíme tango,“ vysvětlila akordeonistka Maria Kalaniemi, sledující sofistikovanější linii tanga nuevo Astora Piazzolly.
Svéráznou podobu dostalo argentinské tango také díky záměně charakteristického bandoneonu za akordeon a skutečnosti, že hudbu Finové přejali od Němců, tedy v daleko statičtější, řekněme ,pochodovější‘ a původního sexuálního náboje zbavené podobě. V 70. letech zájem o tango, hravě předtím konkurující ataku samotných Beatles, upadl, ale když se v roce 1985 uspořádal ve městě Seinäjoki první ročník festivalu Tangomarkkinat, tangománie znovu nastartovala. Koná se dodnes, navštěvují ho statisíce lidí a další miliony sledují v televizi vyhlášení zpěvácké a taneční soutěže o krále a královnu tanga.
Johanna Juhola vyšla ze stejné líhně jako světově proslulí finští akordeonisté Maria Kalaniemi a Kimmo Pohjonen: na Sibeliově akademii promovala předloni. A jestliže vás minuli, Johanně už uniknete těžko. Hraje tak, jak třeštivě vypadá: bez stereotypů a automatického předpokladu, že tango musí být nutně vážná nebo přehnaně kultivovaná záležitost. Její druhé, kompletně instrumentální album FANTASIATANGO (Texicali, 2010, 53:22) přesahuje do všech tradičních i experimentálních projektů, kterých se dosud zúčastnila. Slyšíme rozjívenost a teatrálnost hudby komponované pro cirkusová a divadelní představení, jazzové kudrlinky i nerozpletitelné napojení tanga na finský venkov. Johannin akordeon s klavírem a harmoniem Milly Viljamaa vytváří kmen, z něhož se odlupují přitažlivé melodie; skvělí jsou rovněž kytarista Roope Aarnio s kontrabasistou, hlavně ve skladbě A Midsummer’s Feast. Albem se také jako liána pne chvíli ambientní, jindy dramatická elektronika Tuomase Norvio vrcholící hymnickým opusem Carlos: fantastickou poctou králi tanga, argentinskému zpěvákovi Carlosu Gardelovi, jehož hlas Norvio do Johannina akordeonového výbuchu vášně nasamploval.
Zdravou dávku extravagantnosti potvrdila Johanna Juhola také na loňském veletrhu WOMEX: během zahajovacího reprezentativního koncertu severské hudby jako jediná neseděla na pódiu, ale nechala na sebe namířit refl ektor do nejvyššího patra sálu a spustila část své slavné skladby Fantasiatango, kterou zahrála v roce 2007 na otevíracím koncertě Eurovision Song v Helsinkách. Ta je ozdobou i tohoto mnohovrstevnatého alba.
