Oproti v únoru vydaným klavírním skladbám na albu American Grace či v březnu publikovanému sakrálnímu oratoriu The Gospel According To The Other Mary se americký skladatel John Adams představuje v mnohem přízračnějším osvětlení. Ale zase nečekejte nic tak tísnivého jako On The Transmigration Of Souls, litanii za oběti 11. září. Temnota obou děl zařazených na CD, přepracované symfonie City Noir napsané v roce 2009 a nového Koncertu pro saxofon, vyznívá tentokrát spíše příjemně „filmově“ než jako „soundtrack“ nervní reality. „Symfonii City Noir inspirovala zvláštní atmosféra noirových filmů z Los Angeles, zvláště těch z konce 40. a začátku 50. let. Svojí hudbou skládám poklonu nikoliv nezbytně jen filmové hudbě zmíněné periody, ale spíše celkové estetice oné éry,“ potvrzuje Adams v tiskové zprávě k albu. A pokud mluví o estetice doby, hned nám zapadne do souvislostí i název první věty symfonie The City And Its Double, jasně odkazující na vlivnou, programovou sbírku esejů francouzského básníka a dramatika Antonina Artauda Le Théâtre et son Double (Divadlo a jeho dvojenec) z roku 1938.
Symfonie skutečně vykresluje ponurost města se vším „příslušenstvím“. Tmavé podchody, lampy poblikávající nocí, omšelá průčelí, prašné ulice. Výhružné kontury žesťů se tyčí nad nevinnými, vystrašenými smyčci, mohli bychom si dělat z použitých prostředků šprťouchlata. Kdyby ovšem Adamsovy nápady nepůsobily tak přesvědčivě.
City Noir a Saxophone Concerto nezařadil Adams na jeden titul náhodou. Co mají kompozice společného? Autor sám je označuje jako „jazzem infikovanou symfonickou hudbu“. Jazzové vlivy se výrazněji projevují v rytmickém pojetí některých pasáží a kulminují v sólech fenomenálního saxofonisty Timothyho McAllistera (Koncert pro saxofon napsal Adams přímo pro něj), zároveň se však autor s chutí pouštěl do romantizujících pasáží. Naopak Adamsova původní východiska v serialismu zůstávají zastřena. Obě skladby spojuje také vypjatě dynamická, netřeba dodávat že bezchybná interpretace Saint Louis Symphorny Orchestra freneticky dirigovaného Davidem Robertsonem. Ačkoliv se City Noir ani Saxophone Concerto významem ani rozruchem neporovnávají s nejslavnějšími Adamsovými díly jako Nixon In China či Doctor Atomic, zaujmou už samotnou skladatelskou invencí a propracovanou dramatičností. Pocitově opět mimořádně silné a zároveň výpravné opusy mají schopnost vtáhnout do děje i „méně připravené“ posluchače. Ostatně John Adams si pověst výběrem témat kontroverzního, ovšem samotnou hudbou geniálního a nejen v rámci soudobé vážné hudby populárního komponisty nevybudoval náhodou.
Nonesuch, 2014, 63:13
