Milovník psích kříženců a dálkových pochodů, nezaměnitelný hlas anglických Oysterband John Jones, vydal v šedesáti letech první vlastní album. Věrný letitému heslu: „Jít po tom a k čertu s důsledky.“
Co mohl na RISING ROAD (Westpark, 2009, 53:42) pokazit? Znít zaměnitelně s mateřskou kapelou? Tím by nikoho nezklamal: Oysterband deskami šetří a zkrátit si chvíle čekání každý přivítá. Nechat se pohltit dobou a poprvé v životě se odstřihnout od písniček tažených z anglického folku? Takovým přetlakem ega smýkaným fantasmagorií netrpí. Navíc může těžko zapomenout na staré přání – mohlo by totiž zafungovat naopak – oysterbandského druha nejvěrnějšího, houslisty Iana Telfera, to kdyby ho popadl amok: „Pokud přijdu na pódium v dlouhých kožených kalhotách, budu lidem povídat o křišťálu a navíc se u toho tvářit vážně, zastřel mě.“ Není v anglickém folkrocku skupiny, jež by kdy nešlápla vedle; neusnula občas pod duchnou z vyšeptalé nudy. Oysterband, „tlupa naděje na půl cesty do klouzavého svahu táhnoucí za špatný konec“, dnes po třiceti letech existence se vším všudy instituce, okamžiky ,stařeckého strnutí‘ nikdy neřešili radami od vrstevníků, ale spoluprací s často o dvě generace mladšími folkaři: Eliza Carthy, Jim Moray, James O’Grady, Seth Lakeman nebo Benji Kirkpatrick.
Osvěžit, udržet v soudnosti, nakopnout energií a ubezpečit, že do důchodu daleko pomohli Jonesovi na Rising Road dva posledně jmenovaní. Benjiho bouzouki a Sethova kytara, pro něho typické dravé houslení a zpěv, poznamenávají většinu skladeb; naprosto odzbrojujícně v Boy In The Window, kde se k duetu Jones/Lakeman přidává vzdušný vokál, bůhví proč pořád utajené anglické zpěvačky Rowan Godel. Ta s Jonesem pak s posluchači ještě zacloumá v nádherně klenuté Searching For Lambs, pravděpodobném vrcholu alba. Za Walking Through Ithonside by se na tom největším stadionu nemuseli stydět ani věhlasní R.E.M. V té se k Jonesovi, snad k potěše fanoušků, vrátil člen raného Oyster Ceilidh Bandu, banjista a hráč na dulcimer Ian Kearey.
Jones v textech portrétuje anglickou vesnickou krajinu a její zvyky okouzlujícími melodiemi, dotaženými střídmě rockovým doprovodem se zvonivými kytarami Alana Prossera (Oysterband) a Al Scotta, který vedle snad samozřejmé produkce (pracoval na nejzdařilejších deskách Oysterband i Levellers a je jim pořád po ruce) usedl ke klávesám. Rising Road není žádná odnikud nikam se přelévající zbytečná povědomost, ale upřímně nabídnutá poctivá sbírka tradičních i autorských skladeb od chlapa, který nikdy nic nepředstíral.
