John Stevensen/Paul Rutherford/Evan Parker/Barry Guy: One Four and Two Twos

album_mesice5Martin Davidson se v mapování his­torie a současnosti britské a světové improvizace drží přes (snad dočasné) rezignování na širší výběr pevně své zásady uvádět obojí v poměru jedna k jedné. Kompendium bubeníka Johna Stevense, progresivního lídra někdej­šího Spontaneous Music Ensemble, trombonisty a hráče na euphonium Paula Rutherforda, saxofonisty Eva­na Parkera a basisty Barryho Guye, nazvané Four and Two Twos, přiná­ší studiový záznam tohoto kvarteta z roku 1978 (převzatý z desek z let 1980 a 1994) a v souladu s pojme­nováním alba přídavky z koncertních vystoupení dvojice Rutherford a Guy v Miláně 1979 a Stevense s Parkerem v Londýně 1992 (dosud nezveřejně­né). Tito výsostní muzikanti ze zlaté­ho věku počátků volné improvizace a jejího rozžití věru nezklamou: oka­mžitě se střemhlavě vrhnou do prou­du hudby, seskupují se porůznu, kval­tují, licitují o nejpříznivější šance virválu jeden přes druhého, verbu­jí se i pozdržují, nevytěsňují se však, ač se jeví extrovertně robustně. Doká­žou se i pozastavit do zámlky, v utlu­mení rozmotávat vzájemnou souhru, jako by si s úklonkou dávali přednost a zpola hrdla, klopýtavě dohadovačně a s ostychem vynacházeli nové rašení, avšak vzápětí se nanovo vrdlouhavě rozkurážejí, každý nahonem přichází s outěžkem svého přispění do dalšího hudebního dranžírování, sebeohro­mování, švidrání, přemílání, vyčiňo­vání, vrkotání a roztodivnění. Jejich hromadné rozdurdění není na překáž­ku drobným sólovým či duetovým ex­hibicím, aby v totožném načasová­ní spěli za kvedlání bicích do dalšího tartasu. Je prostě patrné, že tito bývalí členové SME, když se po těch asi de­seti letech poznovu setkali, měli za se­bou další zkušenosti z jiných projektů a dovedli je v bezbřehosti freejazzové­ho projevu zúročit a uplatnit.
Podobně můžeme vnímat osobi­té rozednívání, zapeklité norničení, vzájemné zadostičinění, chvástání, proplouvání, rozedmování, obléhání i odléhání Rutherforda s Guyem. Jsou bručiví, ustavičně rozhořčovaní, při­lnaví i odstřediví, holedbající se, sou­běžní i odběžní, prostě vybočují z ja­kékoli „normy“. Dovedou humorně vydýchávat, pošťuchovat se, přechá­zet od zatichlého vrtošení a střídavě proudného vlnkování až po souzvu­ky různých nálad od hořekování po sirénovou poplašnost. Z poněkud ji­ného kadlubu je tu spřežení Steven­se s Parkerem. Jde o dva svéprávné souputníky, kteří zjitřeně zvládají per­kusivnost s přihráváním sopránky, nahrávají si na smeč, jsou místy utr­hačně zkratkovití, uskřinutě útržkovití, úhybně rozviřují náruživé hejblování a rumplování. Parker je tu ve své zná­mé formě překotného vichření a Ste­vens mu podává záchranný pás při sjíždění peřejí i splavů na pramici svobodného hudebního rojčení.

album_mesice6CHARLOTTE HUG & FRÉDÉRIC BLONDY: Bouquet, Emanem, 2012, 73:06
Na záznamu z Paříže z roku 2008, přeneseného brilantně na CD Bou­quet, na kterém švýcarská violistka Charlotte Hug a francouzský pianis­ta Frédéric Blondy patřičně znásilňují své nástroje, se ocitáme v naprosto jiných polohách volné improvizace.
Překvapivá výbušnost obou po­kušitelů zvukových změtení, je­jich thrillerová souhra, jíž pooteví­rají vrátka do tajemného neznáma, jejich útočné napětí vypětí, ve kte­rém (řečeno s nadsázkou) nás ne­poctí jediným poctivým tónem, po­něvadž v sériích překvapovaček do mrtě zneužívají své nástroje, to vše má svou logiku a jejich překypují­cí energie, sbližování a vybočování, skrumáže pod proudem vysokého napětí, ustavičné rozjíždění až k in­dustriálním zvukům (pazvukům), vzájemné reakce na entou, zkrat­kovité reagování, lačné rozparování zvukové ambaláže, zvukové exeku­ce a perzekuce se vystupňovávají do extáze, rozvírají se do brutality i mo­týlity a jejich neustálý souboj se zvu­kovým uskřinutím probíhá mezi sko­tačením na ostří nožů a třeskutými mrskuty. Ani v táhlejších pasážích (Rosa Moyesii) se Hug s Blondym nepodvolují zaběhanosti, probru­šují své zvukové zřicování, aniž se dořítí, vzájemně se dopují skotský­mi střiky nečekaných zvuků, ale do­kážou se i rozkochat (včetně hlaso­vého projevu). Jemnost nicméně okamžitě následuje humpolácká vr­tošivost, třeskutá mrazivost i burá­civý úpal, zvukové políčky následu­je střelnice s rozsevem zvukových zásahů, podminované pole s řadou výbuchů (Zéphirine). Tak bych mohl pokračovat: následuje tvůrčí dílna s množstvím zvukových ústrků od hoblování, nýtování po probrušo­vání či drcení, oba hráči si vzájem­ně oštemplovávají své výboje, lapi­dárně na sebe navazují v drastických zkratech, vytvářejí zvukové karyati­dy, v každé další improvizaci (je jich na albu dvanáct v rozsahu od dvou a půl po deset a půl minuty) nachá­zejí vždy nové variace šancí zvu­kových změtení, sami prorůstají do svých nástrojů, větví se v nich, jektají či mrouskají s nimi, sami se ohrožují svými odstřely. V závěreč­né Thor vycizelovanost absurdi­ty těchto náletů vrcholí jakousi dě­sutvornou jízdou smrti, nářkovým chroptěním a závěrečným vymrs­káním. Celkový dojem? Suverén­nost projevu, pokud jde o soužití obou protagonistů s jejich nástro­ji. A dvojitost rekapitulace pocitové: od nemilosrdného zúčtování (s čím? se stavem tohoto světa?) po (jenom náznakem vyslovenou) touhu po vy­koupení. Nad touto deskou mrazí, ale je zároveň ozdravující.

Emanem, 2012, 77:51

Přidat komentář