Scéna anglického folku už neignoruje, nýbrž napjatě vstřebává hudbu, jaké by ještě před pár lety vystavila ostrou stopku, dokonce ji zahrnuje cenami a je srozuměna s vkladem nefolkařů. Na duo zpěvačky Josienne Clarke a kytaristy Bena Walkera sedí dlouholeté tvrzení Martina Carthyho: anglický folk je proces, nikoliv uzavřený žánr. Však si ho také oba vystudovaní klasici čile vštípili a svůj folk vystavěli do katedrální symfonie, spontánního výlevu nejčastěji temných a melancholických emocí. Převzaté tradiční písně osvíceně přetáhli do dneška a naznačili, že je lze bez ohledu na staletý původ vnímat i jako osobní reflexi současného dění; hledání smyslu vlastní existence skrze hudbu. Na BBC Folk Awards dvakrát nominované duo loni porotce nezaujalo pouze velkolepým zvukem. Lze se domnívat, že docenili hlavně jeho postupný vývoj (začínali přece jako ryzí akustici) v náročněji uvažující nadčasové skladatele a aranžéry.
„Tradiční písně jsou i dnes uctívány, což je důkaz o jejich hodnotě. Do mého psaní takové poznání ale vnášelo mnoho nejistot a otázek, jestli mé písně nebudou ve srovnání s tradičními klenoty příliš povrchní, proto jsme se rozhodli využít svých znalostí z klasiky,“ vysvětlila Josienne, proč ty staré i vlastní s Benem konfrontovali se sofistikovanými aranžemi smyčců, jemné elektroniky a vzdušných sborů. Do karet jim hraje fakt, že jsou zručnými instrumentalisty: andělsky zpívající Josienne střídá flétny a saxofony, Ben kytary, mandolíny, banjo a má velké zkušenosti s programováním. Každou ze skladeb dokážou čímsi zpestřit, barevně rozsvítit. It Would Not Be A Rose povznáší tep perkusí a navrstvené vokály s hlasem písničkářky Samanthy Whates, nejvíc vás ale trkne brilantní kytarové sólo jak od Marka Knopflera. Moving Speeches s banjem nemá daleko ke country písničce, samozřejmě, až na ty smyčce ceněného tria Red Clay Halo a I Never Learned French by bez trumpety Nicka Malcolma ztratilo předválečnou jazzovou patinu.
Pompézní Mainland se před námi za zvuků cella, šumění moře a mořských víl otevře jako plátno v kině: pak zatepou elektrobeaty, vysoké tóny Walkerovy kytary protnou prostor a se zvyšující se naléhavostí osudového hlasu Josienne zhutní bubny i zvuk skladby. Čtyřminutový dramatický opus charakterizuje přemýšlení dua: pokud jdeš s emocemi na dřeň, ani ve folku nemá mohutný sound žádné limity. Ale to tvrdil už před lety Jim Moray, usazující tradiční kusy do genesisovských výbuchů kláves a smyčců, proto si ho duo vyžádalo, aby na albu vypomohl s klavírem, čímž například skladba The Tanggled Tree zdramatiční a vydrží jí to až do finále. Ani Moray, ani Josienne s Benem nepocházejí z folkových kruhů, ani se pro folk nenarodili, zkontaktovali se s ním ovšem šťastně: Josienne uchvátila Sandy Denny a nevšední kytarový přístup se Ben učil od Berta Jansche. Jejich nastavování nových standardů v anglickém folku tedy dýchá svobodou, promítají do něho sice vlastní a rozhodně ne skromné ambice, přesto v něm ponechávají vše, co pro něj platilo, tedy výsostné sdělení. Josienne nepíše jednoduché texty, v těch metaforách ale nezabloudíte, a že byste se při jejich poslechu nejraději oblékli do černého? Každý svět nevidí jako jedno velké posvícení.
Ze tří převzatých tradičních skladeb se nejvíc rozmáchli v Let No Man Steal Your Thyme: bubnem, flétnou, klávesami a nečekaným rytmem, do něhož vstupuje i flamenková kytara, přiznávky saxofonu a navrstvené vokály, čímž baladickou píseň ze shakespearovských dob moderně usadili do dneška jako nikdo před nimi. Ocenili to i hlasující prestižní ankety britského magazínu fRoots, řadící album mezi nejlepší nahrávky roku 2014.
Folk Room, 2014, 52:04