Z nabídky jsem vytáhl nahrávku u nás neznámých bratrů Wasserfuhrových z Německa, trumpetisty Juliana (1987) a pianisty Romana (1985), kvůli hráči na kontrabas a cello Larsu Danielssonovi – dobrého to známého z celé řady mezinárodně obsazených výborných alb, živě pak před časem v triu polského pianisty Leszeka Możdżera. Volba to byla skvělá, protože z CD Julian & Roman Wasserfuhr: UPGRADED IN GOTHENBURG (ACT Music/2HP, 53:30, 2009) zní nejen dobrý akustický jazz, ale také se seznámíme s nadprůměrně talentovaným trumpetistou Julianem Wasserfuhrem. Nejde však o debut, ten si odbyli v roce 2006 nahrávkou Remember Chet (ACT Music). Julian se v něm přihlásil k vynikajícímu lyrickému cool trumpetistovi Chetu Bakerovi (1929), který své hvězdné chvíle prožíval především v padesátých letech. Základ zvuku bandu Wasserfuhrových je kvartetní, v němž po boku zmíněných bratrů a Danielssona ještě hraje bubeník Anders Kjellberg. V osmi ze třinácti skladeb je však sound kvarteta obohacen o dva hostující instrumentalisty a jednu zpěvačku. Na tenorsaxofon a fl étnu zahraje Magnum Lindgren, na trombon Nils Landgren (skvělý improvizátor a tónový impresionista hrající mimo jiné na nezapomenutelné nahrávce Salzau Music On The Water (ACT Music, 2006, právě s Danielssonem). Dvakrát vstoupí do hry vokalistka Ida Sandová (1977), která si píseň Not Strong Enough sama složila a textovala. Je součástí špičkové švédské scény jako zpěvačka a klávesistka. Hlásí se ke zpěvu soulových hvězd vzešlých ze šedesátých let, ke Steviemu Wonderovi, Donnymu Hathawayovi a Aretě Franklinové a jejich expresivitu lze v podkladu barvy jejího hlasu slyšet.
Chet Baker ve své nejvýznamnější etapě navazoval na to ,nejchladnější‘ z cooljazzového období Milese Davise, podobně jako Gerry Mulligan. Julian Wasserfuhr tento převážně impresionistický pohled na svět jazzu vzal za svůj s celou kapelou, včetně hostů – slyš například sólo na flétnu Magnuse Lindgrena v jeho skladbě Dalodrum. K dobové podobě jazzu patří také délka skladeb. Ač Columbia uvedla na trh první sérii LP už v roce 1948, kvůli oblíbenosti singlů se hudba musela vejít na plochu jejich jedné strany – u Wasserfuhrových je průměrem čtyřminutová nahrávka. Nutí to k pečlivosti, kterak vystavět sólo, jak aranžovat. Repertoár skupiny je vlastní, jen v závěru zazní skvěle zahrané standardy Smoke Gets In Your Eyes (Kern) a Toccata (Schifrin). Považuji pro další vývoj jazzu v evropských zemích za důležité, že po generacích majoritně ovlivněných pozdním Davisem, objevuje nejmladší pokolení hluboké zázemí a moře inspirace v hudbě časů, kdy jazz doslova vřel, klokotal, stále se z toho kvasu vynořovali noví talentovaní muzikanti s vlastními nápady a variantami aktuálních stylů. Aby se muzikant měl od čeho odpíchnout k dalšímu vývoji, musí cítit oporu v historii hudby, mít ji zažitou, i když bude hrát jinak. V jazzu Ameriky je to samozřejmostí. Generace dvacátníků typu Wasserfuhrových, či Miroslava Hloucala a Ondřeje Pivce u nás, jsou dobrým důkazem, že si to uvědomuje zcela přirozeně.
