Július Fujak: Konvergencie do Vrecka

Július Fujak je fenomén. Spojuje v jedné (a vlastně i jednotné) osobě avantgardního hudebníka a teoretika, který promýšlí  a zároveň se pokouší realizovat výboje soudobé jiné hudby.
Hudby, která má svoji dráždivost, neoposlouchatelnost, překvapivost.
Slovenská scéna je mu malá, samozřejmostí mu je česko-slovenskost ve vzájemných vztazích (viz například symbiózu s Mikolášem Chadimou), dere se však i na světová pódia (viz například California Ear Unit). Nejen uznává, ale i vyznává mezinárodní hodnoty a dovede z nich čerpat a využít je, aniž ztrácí něco ze své svojskosti. Skupiny, které založil a v nichž hrál prim, patří už neodmyslitelně do historie (nejen) slovenské alternativní scény (Teória odrazu, Teória otrasu, Trojkolo), dovede si nacházet spoluhráče, kteří mu zaručují svými kvalitami, že se s nimi nepropadne do prostřednosti. Že není dostatečně známý (alespoň u nás)? To není vina jeho, nýbrž zápecnictví českých médií.
V roce 2010 mu vydavatelství Hevhetia vydalo album KONVERGENCIE DO VRECKA (Hevhetia, 2010, 69:04), ve kterém se Fujak prezentuje hned ve čtyřech podobách. Jde tedy spíše o jakési kompendium, jež má ukázat rozmanitost skladatelských a hráčských přístupů a postupů od těch posluchačsky nejpřístupnějších až po ony zaumné. Tomu odpovídá i čtvero samostatných čtvercových vizuálně-informačních karet, které rozdělují celek a naznačují, že autor mohl vydat čtyři desky (a není pochyb, že by na něco takového měl dostatek erudice), že je však vtěsnal do jednoho titulu.
Buďme konkrétní. Čtveřice rozletitých, zašmodrchaných a rozjívených kompozic Z obskúrne virtuálneho muzikálu Walandia, inspirované Bulgakovovým románem Mistr a Markétka, oplývá hned v úvodu Stratení v nákupnom bludisku rozdováděností někdejších „tržních“ cyklů, kterými Jon Rose podrobil sžíravé kritice věk nakupování a supermarkety už v polovině devadesátých let minulého století.
Není divu, neboť Rose je tu uváděn jako spoluautor a jeho housle vytvářejí vedle Chadimových saxofonů a příměsi varhan atmosféru projektu. Ovšem hned Oko páva / Halabala se střemhlav vrhá do muzikálové roviny, jde ovšem spíše o travestii, jež bývá Fujakovi blízká i při jiných příležitostech. Braňo Jobus propůjčuje tady i ve Vojáčikovi Máčikovi svůj hlas vyžádanému excentrickému pojetí, nadsazeně parodizujícímu muzikálovou extatičnost, což se ještě vystupňovává ve frankensteinsko-nosferatovském Wolandově plesu (nezapomínejme, že Fujak je autorem hudby k filmu Nosferatu).
Pro tři Komprovizácie v sieti zvolil protagonista alba opět neomylně dvě ikony soudobé improvizační scény: Mikuláše Chadimu se saxofonem (za přispění akordeonisty Petera Katiny) a klavírního mága Veryana Westona, on sám tu obsluhuje polopreparované piano a zvukové objekty. Od kaskádové vehemence přes nejrůznější zvukové ambaláže, plné napětí a tajemnosti, po vzájemné „záškodnické“ insinuace i filigránské hračičkářství probíhá sled souhry a činí z těchto webových záležitostí drobné skvosty.
Nepopulárne piesne navazují na Fujakův záměr o určitou devastaci dokolečka obehrávaného popu a jeho nahrazení nápaditějšími artefakty. Pro realizaci tohoto bloku, poněkud se vymykajícího z celku alba, si pozval celou plejádu vokalistů a muzikantů od Zuzany Homolové a Vladimíra Merty po Jána Boleslava Kladiva. Název poněkud klame, poněvadž Fujak tu usiluje naopak o písně hodně přístupné, tedy populární, sice na úrovni, nicméně splývající se slovenskou „konkurencí“ (Burlas, alba Slnko records).
Dovedl bych si představit samostatné album, kterým by Fujak podepřel úsilí nejen po větší sdělnosti, nýbrž i po širším zainteresovaném „průměrném“ publiku, z koncepce Konvergencí mi však tento oddíl značně vybočuje (přes drobné zvukové špílce, které pohodovou a spíše zamyšlenou melodičnost sympaticky narušují).
Na závěr kompaktu Fujak rezignoval na dosavadní participování slovenských i zahraničních kolegů, vrcholem je (právem) šestivětá suita Petrofónia, nahraná sólově (s výjimkou několika akordeonových vstupů Jána Fujaka) v letech 2009 až 2010. Nahlíží na současný svět prizmatem vlastního mládí a používá k tomuto vyjádření „chaotického přesycení a s ním související únavy“, jak sám sděluje, kolážového spektra, v němž vedle semipreparovaného klavíru a dědova chodníkového cimbálu či varhan zaznívají odliky zvuků z rozhlasu a efekty zvukových objektů. Je to přemýšlivá, zašifrovaná hudba, do které je třeba se pohroužit, zapomenout na regule klasických děl, být vstřícný vůči antiharmonii, antimelodičnosti, drónovým zasukovanostem, takřka jen tušeným souvislostem, propadnout magii „nepokoje v pokoji“.
Fujakova nová deska je tedy provokativní hned v několika směrech. Je svědectvím pokusnictví, jež má svoji platnost a z něhož vyplývají i šance dalšího rozvinutí náznaků, s nimiž se tu setkáváme. Stojí za to si ji zpřítomnit jak v jednotlivostech, tak křížem krážem, stojí za to si nadto bedlivěji všímat soudobé slovenské alternativní scény.