Základní informace o Bollywoodu: indické fi lmy nejsou ničím jiným než opulentními muzikály. Pozlátkem pro chudé s nutkavou potřebou v kině tančit. Jejich záběr se přitom nevztahuje pouze na indický subkontinent: zjednodušeně řečeno, kde se nedostává peněz na Hollywood, nastupuje Bollywood. Patří proto ke všednodennosti Asie, Indonésie a Afriky. Číslům s tím spojeným se pak nechce věřit. Například u playbackových zpěváků, řešících dilema režisérů s hudebně nepoužitelnými herci. Přes sedm tisíc fi lmových písní? Patnáct milionů prodaných alb? Status hvězd, o kterém nesnil ani Michael Jackson? Na Bollywoodu nic zas tak neobvyklého. Největší továrna na sny se zkrátka míjí s parametry západního showbusinessu. Oslavovaný Kailash Kher skrze své mládí k podobným metám teprve míří, megastar indické popmusic už je ale dávno. Nepředstavujte si ovšem fi lmového dělníka, co ke slávě přišel jako slepý k houslím. Na klasické indické hudbě a qawwali (hudební forma súfi smu, neortodoxního islámského mysticismu) vyrostlého sedmatřicetiletého zpěváka přirovnávají k Nusratu Fatehovi Alimu Khanovi. Albem YATRA (NOMADIC SOULS) (Cumbancha, 2009, 61:16) mezinárodně debutující Kher (doma jich vydal přes sedmdesát a většina skladeb v nových verzích pochází z nich) je také autor výrazně originálních, jen tak brzy nevyprchávajících sofi stikovaných skladeb, respektovaný oscarovým A. R. Rahmanem, Ravim Shankarem i Eddiem Vederem z Pearl Jam. Od fenomenálních bollywoodských hitmakerů, nepřemýšlejících kam sáhnout pro inspiraci, kdyby to měla být i jihočeská lidovka, se v jednom ale odlišuje: Kher jako jeden z prvních zanesl do Bollywoodu a následně nesmírně zpopularizoval súfi písně, záležitost, kolem níž se dlouhá léta našlapovalo hodně opatrně. Zatímco qawwali pro indické fi lmy dávno před svou smrtí skládal také velký Ali Khan a po něm další, až si je bez rytmicky strhujícího qawwali nedokázal nikdo málem představit a neřešila se ani jeho kontroverznost vůči běžnému islámskému učení, s pop verzemi qawwali – súfi písněmi – se mnozí smiřovali velmi těžce. Mystickému učení se prý dostalo znesvěcující stádní mentality. Trend masového objevování druhdy zakázaného ovoce ale puritáni nezastavili a Kher se dnes nerozpakuje ve skladbě Dilruba qawwali propojit s funky a reggae. Hluboká úcta k náboženské víře ze 13. století a emotivnímu, tranzovnímu qawwali promítnutá rovněž do duchovně abstraktních textů, Kherovi brání proměnit ho v povrchní plácnutí do vody; ne vždycky staví pouze na súfi smu a v ten moment se skladatelově nevypočitatelně všežravému přístupu nestačíme divit: skladba Na Batali Tu by se mohla klidně objevit v muzikálu Hair a do qawwali Jboomo Re se vplížilo přátelství s Habibem Koitém z Mali.
Doprovázený kapelou Kailasa (Nebe) s rovněž skládajícími bratry basistou Nareshem a kytaristou Pareshem Kamathovými, do níž patří ještě klávesák s perkusisty, je Kher v kontrastu k Rahmanovým tanečním elektro-beatům a studiově vyšperkovanému velkoorchestrálnímu zvuku. Tolik se nerozmachuje, srší spíš drobnými nápady (afrobeatové dechy), rytmickou proměnlivostí, retro vsuvkami s hammondkami, hitovými refrény a daleko větší žánrovou otevřeností. Z našeho pohledu tak Kailash Kher představuje ambi ciózního poprockera s „duší Nusrata Fateh Ali Khana“. Vítejte v nevázaném Bolywoodu, světě, kde je možné úplně všechno.
