Karel Kryl: Zas padá listí

Karel Kryl recitoval dobře a rád. V lecčems předčil profesionální herce, kterým kdysi zafušoval do řemesla v hlavní roli Havlovy Vernisáže (nahrávka Rádia Svobodná Evropa z roku 1977). Se ctí se vyrovnal i s verši Françoise Villona (rovněž k nalezení v rozhlasovém archivu). Ale nejpůsobivější a zároveň nejpřirozenější byl při četbě vlastních básní – hořkých povzdechů, lamentací, slovních hříček i milostných vzkazů. Šestnáct let po jeho smrti se dobré čtyři desítky těchto textů, napsaných mezi lety 1962 a 1991, dostaly v autorské interpretaci na netradiční CD ZAS PADÁ LISTÍ… (Supraphon, 2010, 68:27).
Pokud to někoho baví, může si při poslechu více než hodinové koláže z Krylovy poezie dál hrát na hledání dělící čáry mezi básní a písňovým textem. Těžko zařaditelný tvůrce mu přemýšlení nijak neusnadní; naopak ho ještě více zmate, když po překvapivé Slečně Periferii, plné okouzlujících obrazů ve volném verši („sypala z rukávů déšť jak gulášovou vůni“), odříká tu nejabsurdnější z křížovkářských rýmovánek, jakými se odreagovával od smutného kronikářství doby.
Neustálá snaha oslovit hluché a následné znechucení nad jejich tupým zíráním se staly Krylovým refrénem zejména v pozdním období, kdy ho navzdory všeobecnému veselí napadaly ponuré básně Lot, Vše jenom proto, že jsem v nouzi… či Timur a jeho parta. Často šel až na dřeň a neváhal být nepříjemně tvrdý – zřejmě jediná obrana před „lhostejnou krutostí vtipů“ generace líčené v textu Sněhurka v hadřících… Je to zvláštní pocit, ocitnout se v jeho hlavě: na jedné straně vědomí, že „něha je křehčí skleněného vlasu na notě“, na straně druhé schopnost zkondenzovat veškeré pohrdání do jediné krátké věty: „Dav teče ulicí.“
Osobitá recitace Karlu Krylovi umožnila vybalancovat z kýče, který s citem pokoušel, a udělat přednost z mnoha schválností, jež mu milovníci „velké“ literatury mívají za zlé. Občas jde skutečně o pózu, alibi, ale většinou se mu podařilo, co si předsevzal: naplnit řádky smyslem, aniž by se musel připravit o téměř dětinskou radost ze zvukomalby. A jestli snad některé z jeho básní postávají na úpatí, místo aby čněly do posvátných výšin, nedělejme s nimi tak krátký proces jako on s „prapupky turistů“ a „duší slepičí“. Raději si vzpomeňme na jedno z jeho veršovaných přiznání: „Okrad jsem všechny. Poezie zbyla. Zítra snad jiní budou krásti Kryla.“

Přidat komentář