Někdy si takzvané shody náhod s námi lidmi hrají drsně. Letos 13. června vypustilo ECM do světa nahrávku tohoto slovutného dua, nazvalo ji Posledním tancem a do repertoáru alba na závěr zařadilo skladby Every Time We Say Goodbay Colea Portera a jako tečku Goodbay Gordona Jenkinse. Kontrabasista Charlie Haden narozený 6. srpna 1937 zemřel necelý měsíc nato 11. července 2014. Podobně jako na předchozím albu Jasmine (ECM, 2010) si tito mistři avantgardy šedesátých a sedmdesátých let k potěšení vlastnímu a veškerého posluchačstva opět vybrali osvědčená standardní témata. A aby názvy skladeb vyjádřily expresivnější minulost a věk obou, úvodní skladba se ještě ke všemu jmenuje My Old Flame/ Můj starý plamen. Jarrettovo hraní se vymyká běžné mainstreamové produkci, což je dáno jeho mimořádným improvizačním uvažováním prokazovaným nejvýrazněji sólovými koncerty a praktickými znalostmi klasické, moderní vážné a potažmo soudobé hudby. Ostatně, dlouhá řada standardů nahrávaná a koncertně provozovaná v trojici s basistou Garym Peacockem a bubeníkem Jackem DeJohnettem nás o tom přesvědčuje už od časů, kdy vyšly jejich Standards, Vol.1 (ECM, 1983). Jarrett s Hadenem se sešli roku 1969 v Jarrettově triu s bubeníkem Paulem Motianem, posléze rozšířeném na kvarteto se saxofonistou Deweyem Redmanem, označované za Americké, neboť Jarrett souběžně působil v Evropě v kvartetu se skandinávskými muzikanty. Last Dance i Jasmine, ač vydány s odstupem čtyř let, ve skutečnosti vznikly v pěti dnech března 2007 v Jarrettově domácím studiu.
Někdejší avantgardista pohlcující vlivy free jazzu i nastupujícího jazzrocku tak celou svou pozdější kariérou cílevědomě postavil pomník jazzovým standardům, aniž by popíral kořeny svého progresivního muzikantství. Ač Charlie Haden byl zásadovější v autorském přístupu, ať už to bylo v příležitostném programově politicky aktivistickém Liberation Music Orchestra, v kvartetech West, nebo Old And New Dreams ještě za života Dona Cherryho, kdykoli na to přišlo, tvůrčím způsobem doprovodil muzikanty odlišné nátury – třeba i bluesového harmonikáře Jamese Cottona. Určitě stojí za připomenutí řada jeho sedmi nahrávek z roku 1989, kdy mu dramaturgové festivalu v Montrealu postavili v samostatných koncertech na scénu vynikající sólisty, někdy s bubeníkem, někdy bez něj, a na závěr jako šlehačku festivalový Liberation Music Orchestra. A vedle Jarretta stál na scéně, byť s přestávkami, neméně často s freejazzovým guru Ornettem Colemanem. A tak se zaposlouchejme třeba hned do Hadenova sóla v My Old Flame, do ’Round Midnight, kde se k doslovné citaci základní melodie oba dostanou až před blížícím se koncem téměř desetiminutové verze skladby, zato zde zaslechneme typické Jarrettovo unisono prozpěvování nad vlastní improvizací, pak se vám rozkmitají kolena při Powellově rychlém Dance Of The Infields. Skladby Where Can I Go Without You a Goodbye zde mají označení alternativy proto, že se objevily už na CD Jasmine. Jarrett – interpret vyznává pro někoho možná staromilsky krásu melodie a harmonie, swingující rytmus, jímž hudbu ukotvuje v jazzu, ale způsob jakým nám celek muzikantsky předkládá, je zcela nadčasový.
ECM/2HP, 2014, 76:07
