Přesně před čtvrt stoletím, v lednu roku 1983, se zrodila první nahrávka nového tria pianisty a skladatele Keithe Jarretta, Američana skotsko-irských a maďarských rodových předků, Standards, Vol. I. Tento velký spolutvůrce fúze free jazzu a nastupujícího jazzrocku, pianista a varhaník na Davisově Live-Evil (1970), syntetik avantgardy a neoromantismu, tehdy otevřel nekončící řadu koncertů a nahrávek věnovaných osobitě zanícenému podání jazzových standardů. Na sklonku loňského roku vyšlo dvojalbum Keith Jarrett, Gary Peacock, Jack DeJohnette: MY FOOLISH HEART/ LIVE AT MONTREAUX (ECM/2HP, 2007, 50:33; 58:06), sestavené z koncertního repertoáru tria na Montreaux Jazz Festivalu 2001. Na třinácti písních vybraných ze široké nabídky nejstarší americké populární hudby, a také jazzu všech jeho zásadních vývojových etap, Jarrett jako vůdčí sólista tria opět zdařile dokazuje improvizační schopnost osobitého přednesu zdánlivě různorodého materiálu. Tedy – málo pro milovníky jednotlivých historických stylů, zato nabídka blaženosti pro hudebně otevřené duše nezatížené žánrovou specializací. Jarrettův výběr začíná u hitového repertoáru předního barda harlemského piána ,Fatse‘ Wallera (Ain’t Misbehavin’, Honeysuckle Rose), zahrnuje tvorbu skladatelů muzikálů a filmových melodií zlatého jazzového věku typu Victora Younga (My Foolish Heart), Jerome Kerna (The Song Is You), z časového hlediska pak vrcholí u jazzových modernistů Theloniouse Monka (Straight, No Chaser), Geryho Mulligana (Five Brothers), Milese Davise (Four) a Sonnyho Rollinse (Oleo). Kdo zná Jarrettův dnes už bohatý archiv standardů, bude určitě potěšen jeho pohledem do hlubin historie jazzového piána, z nějž obvykle čerpá jen v citacích ve svých improvizacích. Zde se však vehementně spustí právě ve skladbách Wallera a Rodgera do stride stylu typického pro pianisty harlemských barů na přelomu první a druhé dekády minulého století. Ostatně – také v tématu Monkovy skladby Straight, No Chaser podvědomě vnímáme vliv tohoto historického jazzového vyjadřování. Svěží, věčně zelená hudba, určující soudobou podobu jazzového mainstreamu, trvanlivost jazzu obecně!
