Další z hudebních novel norského klavíristy a skladatele, také spisovatele, Ketila Bjornstada (1952), rozdělených do osmi kapitol, tentokrát bezejmenných, na nichž je vůdčím hlasem gospelově naléhavá hra tenorsaxofonu a expresivní sopránsaxofonu Andyho Shepparda, za součinnosti akustické i elektrické kytary Eivinda Aarseta, prolínající se s temnějšími sóly violoncella Anji Lechnerové a kontrabasu Arilda Andersona, a s perkusemi a bicími Marilyn Mazurové. Neboli jedinečná muzikantská parta, od níž lze očekávat věrohodné převyprávění dramatu „nesnesitelné lehkosti bytí“ manželské dvojice během jedné milánské La notte/Noci režiséra Michelangela Antonioniho. Zopakujme stručně: odcizené a rozpadající se vztahy nejen mezi lidmi, jimž z nedostatku existenčních starostí vlastní život uplývá do nicoty. Toto nám režisér předestřel před více než půl stoletím a my tato umělecká upozorňování stále bereme jen jako imaginaci umělců. K dokreslení jména hlavních aktérů: Jeanne Moreau, Marcello Mastroianni, Monica Witti – první dva také přes deštěm rozmazaný vhled do auta vidíme na obalu alba. Děj-neděj provázíbaladický a povětšinou v blue náladě cool jazz avantgardního pianisty Giorgie Gasliniho, který mimochodem, v roce 1979 koncertoval se svým kvintetem v Československu a dokonce zde nahráli jako jediní zahraniční muzikanti titul do řady EP desek Mini jazz klub (č. 28). Bjornstadovo sexteto mělo pro svou hudbu ve filmovém sdělení silně vyzařující podnět!
Nahrávka vznikla na Molde International Jazz Festvalu 2010 v Norsku. Temný ambientní úvod připomene, že děj filmu je obrazově až nepříjemně potemnělý – děj se odehraje během noci. Jednotlivé party otvírá obvykle Bjornstadovo piáno. Emotivní Part 3 se sólem Lechnerové a sopránsaxofonu Shepparda má silný středomořský folklórní náboj. Překvapivě „strunně“ zní souzvuk tenorsaxofonu s cellem v Partu 4. Part 6 je citově silnou pomalou romantickou skladbou pro klavír a violoncello, místy lehce, až nenápadně podkreslovanou Aarsetovou elektronikou – po dravém dialogu s přidanou basou v závěru skladba rovnou naváže na Part 7 Andersonovým kontrabasovým sólem: v půli této divočejší skladby se také vyřádí s vazbícím zvukem elektrické kytary Eivind Aarset – tato část má až jazzrockový charakter. Z Partu 8 pak sálá nostalgická nálada zabarvená opět hlavně souhrou klavíru a cella. Mazurová obklopená svými cingrlátky a bicí baterií působí nenápadně, zato zcela funkčně. Bjornstadova La notte je lyričtější, romantičtější, leckteré pasáže znějí dokonce určitou velebností, než Gasliniho jazz ve filmu. Gasliniho hudba, přestože svou moderností byla posunuta do času děje, více evokuje „fitzgeraldovskou“ atmosféru dokonale ztvárněnou v původním filmovém zpracování Velkého Gatsbyho. Samozřejmě, nebylo nutné, aby byl Bjornstad inspirován přímo soundtrackem, a tak šel cestou zvukové imprese filmového děje, neboť s ním není časově svázán tak přímo, jako Gasliniho jazz. Temnou strunu v pozadí děje Antonioniho filmu Bjornstad rozechvívá hlasitěji, dramatičtěji.
ECM/2HP, 2013, 54:52