Kill The Dandies!: I Saw White Fields

10_kill_the_dandies!Všechno špatné je k něčemu dobré. Dva nekompatibilní kreativní protipóly The Nihilists stvořily nejdříve alba, za které jsme se nemuseli před zahraniční návštěvou stydět,  aby se nakonec jejich názory rozklížily takovým způsobem, že dobře našláplá kariéra kapely šla do stoupy. Výsledkem rozchodu byl vznik několika elektronických projektů Moimira Papalescu s Petrem Venkrbcem a jednoho ostře rock‘n‘rollového monstra Kill The Dandies!. Jejich střádání materiálu plného garážového rocku 60. let, výrazného zvuku hammondových varhan, analogových syntezátorů a kousavých kytar končí v těchto dnech vydáním alba I SAW WHITE FIELDS (Drug Me Rec., 2009, 49:02). Po vyslechnutí desky musí dojít i těm nejméně zasvěceným, jak rozdílné pohledy Moimir Papalescu a zbytek Nihilistů na hudební směřování měli. Na nové desce totiž zcela opustili elektroclashovou elektroniku a pokud v zemitém rock’n’rollu nějaké klávesy najdeme, tak z devadesáti procent to budou právě stylově roztřesené hammondy. Celé retro snažení Kill The Dandies! ve mně utvrzuje pocit, který jsem z Hanka a Sonji měl už během koncertu Nihilistů. A to, že by si rádi střihli výraznější roličku jako velké rock’n’rollové hvězdy poctivých 70. let. Jejich současné snažení mi dává, alespoň tak, jak desku poslouchám, za pravdu. Hank je konečně tím vysněným křížencem Elvise a Nicka Cavea, La Petite Sonja pak rockovou mrchou, o které kamarád prohlásil, že si jí moc užívá na koncertě, ale doma by ji nechtěl mít ani náhodou. Na druhou stranu, a to slouží kapele ke cti, pětice po ostrém nástupu na domácí pódia nechala svůj materiál uležet a nová deska není padesátiminutovou uspěchanou výpovědí, ale po ostřejším singlu I Want It z kraje tohoto roku, celkem barevnou skládankou, která má několik pevnějších záchytných bodů. Krom již zmíněného singlu je to určitě cover další stylové hitovky pro Nancy Sinatra. Ten se jmenuje Sand a je tentokrát z pera kapelou oslavovaného Lee Hazlewooda. Další vrchol pak přijde ve výborně vygradované I Don’t Wanna Die, kde evidentně zapracovaly zkušenosti Berta Nevena, který špinavě rockový sound má léta zadřený pod kůži. Třeba díky spolupráci s Killing Joke. Abych to celé shrnul, Kill The Dandies! odvedli stylovou a poctivou rockovou práci. Na rozdíl od předchozích počinů Nihilistů zde sice chybí prvek hudební progresivity, ale to myslím, že zemitým rockerům, kteří plynule navazují na přetrženou kariéru původní kapely Hanka, a to Ran těla, vůbec nevadí. Dobrý rockový večírek je totiž nade vše. A hudba z debutového alba Kill The Dandies! ho nezkazí.

Přidat komentář