O smrti rocku se v posledních deseti letech mluví stále častěji, i když nejde o nijak novou ideu, Daevid Allenz Gongu natočil píseň The Death Of Rock už v roce 1982. Nové vznikající kapely však stále častěji působí jako špatné kopie těch byvších. Dojem se však změní, pokud pomineme tvorbu produkovanou velkými vydavatelstvími v Britániia zamíříme do klubu, kde to mastí málo známé kapely mísící rock s punkem, rockabilly a glamem. Scéna žije a hudba na ní produkovaná nepostrádá všechny potřebné atributy dobrého rocku, je dravá i drzá a hlavně zábavná. Přesně takový je i King Automatic, jehož deska s boxerským názvem IN THE BLUECORNER (Voodoo Rhythm Records/MaximumUnderground, 2009, 38:30) oplývá energií, jako by ani nešlo o studiovku,ale o živý koncert, kde musí zvládnout sám piano, kytary i buben. Deska ukazuje, že nejde o žádné cirkusové číslo. Jeho písně mají nápad, pohybují se mezi pub rockem, klasickým rhythm and blues,glam rockem a psychedelií, ale na všechny názvy podžánrů je možná docela rychle zapomenout, přesně takhle si totiž každý představí rock, který dokáže být pěkně zběsilý, jako v úvodním King Takes Queen s nabroušenou kytarou a kvičícími varhanami. Švih má i rytmickátitulní skladba s výrazným pianem,která potvrzuje, že King Automatic se nejlépe cítí v rytmických skladbách ve středním tempu vycházejících z klasickéhorhythm and blues a okořeněných dalšími prvky hudby přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Taková je Things Are What They Are But WhatThey Seem nebo ve zpěvu v rytmickém Le redresseur de torts, ukazujícím odkudKing Automatic pochází. Pomalejšítempo mu umožňuje si pohrát s feelingema uplatnit i šansonové prvky. Potvrzujeto i uvolněnější až caveovská ThereIs No Truth In The Night.
King Automatic vtipně využívá rocková klišé, aniž by rock zesměšňoval, jakoje případ opakovaného ostináta v divokém Let’s Have a Party, využití sborů nebo psychedelie šedesátých let projevujícíse zejména v Moodswings. Možná by deska mohla znít lépe, rozhodně to platí o některých písních, jako jsou Moodswings nebo uhnaní Fake Skinheads In Love, které působí spíšejako demosnímek, pořád je to ale lepší,než kdyby deska byla přeprodukovaná a ztratila veškou atmosféru a švih.Přesto by občas taky neškodilo, kdyby za bicí usedl skutečný bubeník, který by jen nezdůrazňoval těžkou dobu, někdo z okolí Cavea nebo Slim Jim Phantom,ovšem ani to nic nemění na svěžesti a zábavnosti celé desky, která rozhodněne začne po pár písních nudit.
