Vůdce progresivní legendy Robert Fripp trpí už čvrtstoletí obsesí zaznamenávat a vydávat veškerá turné svých King Crimson. Možná s úmyslem, aby předběhl pirátské nahrávky. Album reinkarnovaného bandu v nové sestavě Live At The Orpheum vydal po absolvování podzimního amerického turné tak rychle zřejmě i z jiných důvodů – jednak byl loňský rok smutně hojný na muzikantská úmrtí, a stáří nezastavíš, druhým bylo stihnout vydání ke 46. výročí prvního vystoupení KC 16. 1. 1969. Přestože loňské ohlášení znovuzrozených King Crimson v mohutné konfiguraci coby septeta – 3 bubeníci, 2 kytaristé, basák a saxofonista – dávalo tušit zvukově hudební bouři, na záznamu Live At The Orpheum posluchače zprvu nic moc nepřekvapí. Křížení starého s novým se sice velmi dobře poslouchá a skalní fanoušek kapely bude nahrávku zřejmě nekriticky adorovat, ale víceméně je záznam určen těm, kteří se zaoceánského turné nemohli zúčastnit. I tak ale album nově zaranžovaných skladeb z historického průřezu tvorby KC (některých poprvé živě uvedených) v úsporné stopáži – kvůli současnému vydání na vinylu – může navnadit pro výlet na Britské ostrovy mezi 31. srpnem a 17. zářím, kdy je anoncováno UK Tour.
Jak bylo řečeno výše, člověk by očekával mohutnou zvukovou bouři. Nicméně Frippovy hudební instinkty jsou mnohem překvapivější. Úvod alba otevírá koláž jakési „chůze na hudbu“, stručně v improvizacích předznamenávající vskok do rockově plné písně One More Red Nightmare (z alba Red, 1974, předtím nikdy živě neuvedené), v níž právě zdvojení kytar umožňuje Frippovi vkládat do aranže třpytivá arpeggia a Jakszykovy wah-wah efektem zkreslené riffy, stejně tak expresivně stupňované Collinsovy saxofonové vyhrávky. V této skladbě je odhalena veškerá nástrojová plnost celého zvukotvorného tělesa, která se obloukem znovu vrátí až v závěrečné, extaticky strukturované Starless. Krátký jemný kousek Banshee Legs Bell Hassle, zjevně inspirovaný gamelanovými bubny, uvede The ConstruKction of Light s pozvolným dávkováním polyrytmické stavby a precizně dramaturgizovaným houstnutím všech nástrojů, kde nade vše vyčnívají saxofonová i flétnová mezisóla sedmašedesátiletého navrátilce Mela Collinse. Až následnou The Letters prokáže Jakko Jakszyk, jak citlivým je zpěvákem, protože v první zpívané věci One More Red Nightmare se evidentně více soustředil na svou kytaru. V The Letters opět exceluje Mel Collins, jenž dovádí na barytonsaxofon až k freejazzovému kvílení. Nervním 6/8 taktem s improvizací vrstvených kytar a saxofonu v Sailor’s Tale představí celou sestavu opět v plné síle před vrcholem alba, pozvolna strukturované nejdelší skladbě Starless, s velejemně až milostně znějící melodickou linií úvodní půle, přes drnkavé napětí v mezihře, bobtnající k výbušnému závěru, kde všichni tři bubeníci konečně objasní posluchači své funkce v tomto kolosu. Pravda, po několikerém poslechu se sám stávám nekritickým adorantem.
Discipline Global Mobile, 2015, 40:55