Debutové album dua Kora el Le Mechanix Excursin bylo zjevením. Málokdy se na scéně ambientní hudby objeví nahrávka, kde jsou všechny prvky v tak dokonalé rovnováze. Album mělo jasný koncept a jednotnou linii, přesto měl každý track podobu samostatné skladby, odlišitelné ve výsledné mozaice od ostatních. Desce dominovaly zastřené ambientní plochy, z nichž vystupovala do popředí analogová elektronika, a napětí dodávaly hlasové samply.
Těžko by šlo Excursin překonat a Kora se o to ani nepokusila. 300 měsíců je zcela jiných, bohužel už ne tak vyvážených a výjimečných. Michal Kořán a Filip Homola se na albu, které označují za svůj nejradikálnější počin, vrátili k rozsáhlým plochám bez patrnějšího vývoje, takže každá drobná změna je okamžitě zaregistrovatelná. Podobným způsobem postupoval na svých nejradikálnějších nahrávkách Brian Eno s Robertem Frippem, jenže to se psala sedmdesátá léta a něco podobného bylo relativně nové. Album je rozhodně méně přístupné než Excursin, otázkou ale je, zda je tato nekompromisnost až tak přínosná, protože album mnoho nového v rámci žánru nepřináší.
Vakuum nabízí pomalu se proměňující plochu, postavenou na táhlých, pomalu se vytrácejících zvucích, mnohdy vysloveně subbasových, které dobře evokují prázdnotu mezihvězdného prostoru – pokud je ovšem posloucháme na adekvátně velkých reprobednách, které je jsou schopné přenést. Z plochy vystupuje jen relativní hlasitá prajednoduchá melodie kláves, která se dvakrát vrátí, pár osamělých tónů piana a naléhavý hlas Rusky v závěru. Jakmile se objeví kterýkoli z těchto prvků, člověk si uvědomí, že by podobných momentů mělo být o malinko více, nebo že by celá skladba potřebovala prokrátit a zhutnit. Samozřejmě ne příliš, aby nepřišla o svůj charakter, ale dvacet minut je mnoho. Co ale vadí více, je jistá banalita a líbivost, patrná ve zvuku tónů piana i v charakteru nápěvů, které patří do úplně jiného – popového – světa, což shazuje i autorský záměr přijít s něčím radikálním.
Magnetar je úplně jiný, stojí na opakující se smyčce, ve které nechybí ani lupnutí, a vytváří tak dobrý kontrapunkt k Vakuu. Ovšem jinak se tato skladba vyvíjí ještě méně než Vakuum. Ač nepopírám svou lásku k dlouhým, pomalu se vyvíjejícím plochám, v tomto případě by deset minut stačilo. Byl by to pak dobrý kontrapunkt na závěr několika ambientních skladeb postavených na plochách. Ale takto celá deska působí jako skica. Jako jakýsi pokus Kořána a Homoly ověřit si určitou koncepci, se kterou už dávno před nimi pracovali jiní tvůrci. Škoda. Desek nevychází v novém miléniu tolik, aby si soubory z alternativní scény mohly dovolit plýtvat prostorem na nedotažená díla.
Polí pět a Blue Lizard, 2012, 46:06