Lanugo

7_lanugoAlbum LANUGO (Animal Music, 53:21, 2009) překvapivě vybočilo z dosavadního dramaturgického směřování tohoto vydavatelství, což připouští sám šéf Petr Ostrouchov. Dosud se vyznačovalo orientací na meditativnější a jazzově soudobější hudbu (Vertigo Quintet, Dorůžka, Honzák, Hlavenková) či na zájem nejmladší generace o kořeny dnešního funku v původních stylech moderního jazzu (Pivec, Šmoldas, Zeurítia). Lanugo je ale písničkovým, téměř poprockovým albem (nemíním pejorativně!), zaměřeným na promyšlenější hudební vyjádření, dílem založeným na jazzových inspiracích, a také aranžérské nápaditosti. To je ve světě docela obvyklá záležitost, oprávněná a přirozená, vyvíjející se souběžně s jazzem od počátků swingové éry přes rock až do dnešních dnů. Záměrem je hudebně posunout kvalitu písničkové hudby jako možný předobraz dalšího vývoje a vždy za touto snahou stojí výborní muzikanti, často jazzmani. K tomu má Lanugo předpoklady jednoznačné: kapelu tvoří příslušníci jazzové generace nového století formující významně dnešní podobu tuzemského jazzu. Zpěvačka Markéta Foukalová představila svůj příjemný hlas plný citu už ve skupině Madfinger. K rozvíjejícím se osobnostem určitě patří všichni instrumentalisté – klávesista a programátor Viliam Béreš, basista Rastislav Uhrík (zde, na rozdíl od Vertigo Quintetu, střídá kontrabas s baskytarou), žádaný trumpetista a křídlovkář Miroslav Hloucal, kytarista Mirek Šmilauer, bubeník Martin Kopřiva nebo na sopránsaxofon hostující Petr Kalfus. Přítulnější charakter nahrávky podtrhuje nikoli bezvýznamně přítomnost Lamborghini String Quarteta (Vladan Malinjak a Jan Alán, housle, Matěj Kroupa, viola a Roman Petrov, violoncello) ve čtyřech z pěti skladeb, což přijímám, neboť elektronické smyčce považuji od jejich prvopočátku za kavárenskou náhražku. Vokální křoví skladbám dělají Béreš s Kopřivou a Ostrouchovem.
Přestože se laikům zdává, že jazzová hudba je nemelodická, protože se nedokážou ve zvukové bohatosti jazzu orientovat, opak je pravdou. Zde to velmi dobře dokládají témata všech sedmi kompozic jazzmana Béreše. Už úvodní Frozen Hour drobnými aranžérskými nápady, místy až soundem jazzrockového bandu doplněného o smyčce, který střídá velmi intimní zpěv s klavírem, by teoreticky mohla být hitparádovou perlou, pokud by rozhlasoví paroubkové dali spíše na tříbený vkus znalců, než na podivné průzkumy údajných většinových tužeb. Jednou ze dvou výjimek z Bérešova autorství je Ellingtonova Solitude s Kainarovým textem Samota, provedená téměř folkově s akustickou kytarou a drobným náladovým obohacením klavírem či trubkou: v přízni spíše s pojetím Plíhala s Navarovou, než se swingovým originálem, ale rovněž Kainara samotného, jehož počeštěné standardní songy často vznikaly s kytarou na Ždáni u Vltavy. V témže duchu je také následující Waterlight, na jedné straně zdrsněná elektrickou kytarou, na druhé mužným ,burlackým‘ sborem výše jmenovaných pánů. Improvizační vstupy sólistů jsou ve skladbách pečlivě váženy, o to větší potěšení a zpestření přinášejí – slyš například Hloucala ve Fool nebo zasněnou baladou Fall ukončenou triem klavíru, basy a bicích v pohodě kalifornského west coast jazzu. Nejdelší, závěrečná skladba alba At Last, je z bohatého repertoáru muzikálové a fi lmové pokladnice tvorby Harryho Warrena (1893–1981), proslavená dodnes často o vánocích v televizi promítanou swingující Zasněženou romancí (Sun Valley Serenade) z roku 1941. Lanugo překvapí určující zasněnou atmosférou, což nerozruší ani chvilková příležitostná přitvrzení v aranžmá. Tato hudba musela vznikat ve šťastných chvílích.

Přidat komentář