Ona ta „Nejdelší melodie na světě“ z alba THE WORLD’S LONGEST MELODY (New World Records, 2010, 70:36) není zas až tak dlouhá. Její delší verze pro ansámbl a ,live electronics‘ má něco přes sedm minut, kratší pro trio o minutu méně. Název jí i celému novému albu skladatele a kytaristy Larryho Polanského nedalo nějaké konkrétní uspořádání tónů, nýbrž konceptuální melodický algoritmus, jejž autor vyvinul a zužitkoval v řadě kompozic ještě v polovině 80. let. Zatímco Teorie nemožné melodie (název předchozího profilového alba na značce New World Records, 2009) představila Polanského tvorbu v širším spektru jeho (nejenom hudebních) zájmů, nová kolekce šestnácti skladeb z let 1978–2009 zužuje hudební profi l neobyčejného muzikanta na tvorbu pro elektrickou kytaru, jež je jeho dlouholetou láskou. Kytary znějí ve všech kusech, v těch novějších je jich víc v bravurním podání belgicko-holandského kytarového kvarteta ZWERM.
Těžko říci, která ze skladeb je nejpůsobivější – údernou sílu má tak osm šarmantních několikavteřinových miniatur pro elektrické kytary z cyklu tooay tood (2000–2004), jakož i setkání dvou kvartet – kytarového ZWERM se saxofonovým – v úvodní Ensemble of Note (1998) a ansámblové verzi The World’s Longest Melody (1992–93), či závěrečných 34 akordů pro sólovou elektrickou kytaru s mnohomluvným podtitulem Christian Wolff v Hannoveru a Royaltoně (1995) v přesvědčivém podání autora. Kromě Wolffa splácí Polansky svůj inspirační dluh také Jamesi Tenneymu, Benovi Johnstonovi a Lou Harrisonovi v třech kusech pro kytaru, harfu a bicí for jim, ben and lou (1995). Dramaturgie CD je mimořádně kompaktní, rozmanitost instrumentací sjednocují zvuková specifika elektrických kytar a právě ony se významně podílejí i na strhující dynamice celého projektu. Opravdu skvělé album, které splní očekávání těch nejnáročnějších posluchačů a inspiruje i ty méně zkušené.
