Britský label Leo Records vedený neúnavným hledačem Leo Feiginem připravil hned na začátku letošního roku šestici CD, která je určena všem, kdož mají „zkoumavou mysl a vášnivé srdce“. 
V rámci edice Golden Years vyšel tentokrát další záznam koncertu patnáctičlenného Sun Ra Arkestra z roku 1975 pod lakonickým názvem LIVE IN CLEVELAND (GY 29). Nejdeme tu klasické skladby Astro Nation, Love In Outer Space nebo I Am The Brother Of The Wind. Libůstkou je pak téměř devítiminutové sólo na syntezátor, které je skutečně jakoby z jiného vesmíru. Závěr patří Sophisticated Lady od Dukea Ellingtona. Suma sumárum nic nového pod sluncem, ale pro pravověrné vyznavače jistě vítané doplnění diskografi e tohoto hudebního mága, které je opět důkazem, že Sun Ra byl naprostým fenoménem a nemá své pokračovatele (pokud nepočítáme několik členů jeho kapely, kteří se snaží tento odkaz udržovat.) Tohle je prostě nadčasová a nadvesmírná hudba, k níž je potřeba se vracet, aby člověk pochopil kořeny jazzové, potažmo astrální avantgardy.
Dalším živým albem je COLLABORATIONS (LR 528) zachycující vystoupení Marylin Crispell a jejího kvarteta, respektive kvinteta na švédském festivalu Nya Perspektiv v letech 2004 a 2007, kde klavíristce sekundují klarinetista a
saxofonista Fredrik Ljungkvist, kontrabasista Palle Danielsson a bubeník Paal Nilssen-Love, ve druhé sestavě pak trumpetista Magnus Broo, saxofonista Lars-Goran Ulander, kontrabasista Per Zanussi a opět Nilssen-Love. Vedle bohatě členitých kolektivních improvizací s řadou brilantních sól tu najdeme skvěle vystavěnou Danielssonovu kompozici Aros a něžnou skladbu Silence Again z pera samotné protagonistky. Zkrátka perfektní moderní jazz s citlivými aranžemi, výborným odpichem a úchvatnými nápady.
Šesté album Collective 4tet s názvem IN TRANSITION (LR 529) je věnováno jejich nedávno náhle zesnulému trombonistovi Jeffovi Hoyerovi, jehož zde nahradil trumpetista Arthur Brooks. Formace, kde jinak působí perkusista Heinz Geissler, pianista Mark Hennen a hráč na basové housle William Parker se tu vrací ve třech rozsáhlých freejazzových skladbách s nostalgickou drobnokresebnou atmosférou, ale dokáže se rozpálit i do bouřlivějších pasáží. Je to opravdu mravenčí práce, kde má každý tón svůj smysl. Brooks sice ctí odkaz svého předchůdce, ale zároveň posunuje Collective 4tet do nových dimenzí.
Srbský violista maďarského původu Szilárd Mezei osciluje mezi avantgardním jazzem, odkazem východoevropské hudby a komorní vážnou kompozicí.Jeho Wind Quartet na albu WE WERE WATCHING THE RAIN (aka Néztúk az esot) (LR 530) ve výsledku přináší prazvláštní funébrmarše, jejichž temnou notu doplňují basklarinet, trombón a tuba. Opravdu makabrální hudba, která má přes svoji ponurost obrovský náboj i pozitivní rozvláčnost. Šest studiových kousků zde doplňuje koncertní provedení skladby Miloš v klubu CK13 v Novém Sadu. Vhodné pro zádumčivé zádušní večery v jakémkoliv ročním období. Rozhodně však nedoporučuji pouštět si toto CD, pokud máte v dané chvíli sebevražedné sklony.
Ve Skotsku usazené trio Lapslap slavilo loni poměrně značný úspěch s debutem Itch. Teď přichází se sequelem SCRATCH (LR 531), který sází více na sólové skladby jednotlivých členů. Již úvodní Blau od původem rakouské pianistky Karin Schistek jasně ukazuje potenciál umělkyně a je víc než jen skvostnou předehrou. Poté si můžeme vychutnat lesní roh Martina Parkera a následovně i tenorsaxofon Michaela Edwards. V šesti z jedenácti skladeb je kapela úplná a sází z poloviny na počítačové eskapády doplněné pianem. Rozhodně inovativní záležitost, která dokazuje možnosti symbiózy akustického nástroje s elektronikou.
V Berlíně usazený kytarista Andreas Willers na svém opusu DROWNING MIGRANT (LR 532) předvádí patnáct etud včetně osmidílného Nocturna. Jsou to zajímavé hříčky, které dokazují, že Andreas má poměrně širokou paletu. Závěrečná megaskladba The Industrial Banjo rozhodně nedává poznat, na jaký nástroj se vlastně hraje, ale název je de facto trochu zavádějící – zrovna tady označení industrial příliš nesedí. Mezi nejzajímavější patří titulní kompozice, kde autor předvádí možnosti zkreslení svého dominantního nástroje a kadenci svých nápadů. Jinak jde spíše skutečně o předvádění určitých dovedností bez zvláštního espritu.